V šíleném tempu vyřizujeme nejnutnější věci v práci, víza, letenky, balíme a jen s dvoudenním zpožděním jsme na letišti v Casablance. S obavami procházíme celní kontrolou, ale nikdo si našich báglů ani nevšimne. Konečně jsme venku z celního prostoru a můžeme si oddychnout. Řada z vás si určitě pamatuje článek několika českých padáčkářů, kteří se vydali do Maroka za létáním a skončili tak, že museli nechat padáky uložené u celníků. Celníci po nich požadovali nemalý poplatek za to, že mohou padáky do jejich země dovézt a nenechali se obměkčit ani různými potvrzeními od LAA. Bodejť by taky nechali – jak jsme si později ověřili, jednalo se zjevně o úplatek, protože s podobným omezením se tu nikdo jiný nesetkal. Bohužel řada padáčkářů (včetně nás) byla od té doby přesvědčena, že v Maroku se lítat nedá a to je moc škoda. Zároveň je to pěkná lekce o novinařině – jedno neověřené tvrzení může napáchat spoustu škody a je v podstatě fuk, jestli se jedná o článek v MF Dnes nebo Pilotu. Takže opakuji – pro lítání s padákem v Maroku není třeba žádné speciální povolení, stejně tak pro dovoz a vývoz padáku (je vhodné mít s sebou ale doklad o nákupu dražších věcí). A pokud narazíte na celníky, neptejte se co se smí a nesmí – v tu chvíli se jim servírujete na lopatě a žádost o úplatek je z jejich pohledu zcela logická. Požadovaný úplatek se vždy snažte usmlouvat na jednu desetinu až pětinu požadované částky. Ale takhle chytří jsme až dnes. Protože jsme nechtěli riskovat potíže a Maroko nás hodně lákalo, domluvil jsem se v létě s Pierrem, majitelem padáčkářské školy v Greoliés (F), že se přidáme k jeho výpravě. Pierre pro nás byl jakousi zárukou, že případné potíže s celníky vyřeší, neboť se v Maroku zdržuje celkem tři až čtyři měsíce ročně a létá tu se stovkami zájemců z celého světa. Navíc jsme se dohodli, že hlavní část platby za jeho služby proběhne až v Maroku, takže i on měl celkem jasnou motivaci… Ubytování, strava a místní doprava Pierrovým Land Roverem byla již v ceně, zbývalo pořídit letenku (v tomto období stojí 10 až 13 tis. Kč), vydolovat z paměti zbytky jinak málo používané francouzštiny – jak jsme později poznali, dost se hodila – s angličtinou se tu opravdu nechytnete. Do Marrakeche (budu důsledně používat místní názvy z mapy Maroka od RV Verlag), jsme dorazili vlakem (106 MAD; 1 MAD (Marocký dirham=2,76 Kč) s tím, že jsme si po chvíli stání v 2. třídě rádi připlatili 35 MAD za 1 třídu a celkem 3 hodiny se vezli v pohodlíčku klimatizovaného kupé. Vlak odjíždí přímo z letiště a je potřeba jednou přestoupit. Marrakech býval v šedesátých letech kultovním místem beatniků především kvůli snadno dostupným drogám, ale ty doby jsou dávno pryč. Dnes je hlavní atrakcí súk – obrovský trh o rozloze asi 800 ha, bohužel stále více orientovaný na turisty. Mnoho z nich tu dokáže strávit celé dny, pro nás to byla spíš noční můra, protože nakupování není naše hobby. Po městě je nejjednodušší jezdit malými taxíky, cena je smluvní tak okolo 5 MAD za kilometr (smlouvání nutné!). Nikdo učený však z nebe nespadl a tak jsme i my za svůj první taxík zaplatili téměř 5x více než by byla obvyklá cena. Nutno říci, že takto poučeni, jsme to těm dalším taxíkářům už nedarovali a napříště bojovali o každý dirham. V Marrakechi je řada hotelů od těch levnějších (např. hotel Toulousian, pokoj bez sprchy, WC a snídaně za 170 MAD) až po ty nejluxusnější v cenách, které nás už moc nezajímaly. V restauracích pro turisty zaplatíte za jídlo přibližně to co u nás, ale je tu řada hospůdek určených místním a v nich se dá jíst podstatně levněji. Protože jsme do Maroka dorazili v období ramadámu, museli jsme se smířit s tím, že provoz některých parků, restaurací a obchodů byl omezen. Během ramadámu totiž muslimové nesmí jíst, pít a ani jinak se radovat od východu do západu slunce. To vše si samozřejmě kompenzují večer, kdy se všichni vrhnou na hory jídla (pravděpodobně i na své partnerky) a obchod či turisté jdou stranou. Poučeni cestovatelskými průvodci jsme očekávali plaché ženy zahalené v burkách, ale ve městech je možná polovina žen oblečena zcela normálně a s tou plachostí to nikdo moc nepřehání, spíše naopak. Musím přiznat, že Berberky (my jsme si je však logicky přejmenovali na breberky) jsou velmi pěkné a jejich hra očima nás občas málem přivedla do rozpaků. Stejně tak každý turistický průvodce upozorňuje, že je nevhodné v Maroku chodit v krátkých kalhotách a tričku s odhalenými rameny (platí pro muže i ženy) – i v tomhle se Maroko zřejmě rychle mění, šortky nikoho nepohoršovaly. Na druhou stranu je nevhodné kouřit a pít alkohol na veřejnosti během ramadámu (a asi i mimo něj) a naše kuřáky na to upozornil i policista na ulici. A když si jeden francouzský kolega zapálil po přistání, všichni kluci, co se tu za námi seběhli, okamžitě začali křičet, že se dostane do pekla, až toho raději nechal. Jinak jsme s místními prakticky neměli potíže jak ve městech, tak na vesnicích. Snad jen v Aguergouru, kde kluci objevili novou zábavu a v padácích svahujících na hraně před vesnicí objevili senzační pohyblivý cíl pro své praky. Rozčileně a s pohoršením nám o tom po přistání referoval jeden bílý paraglidista z Jižní Afriky, kterému jsem ovšem plný zásah do vrchlíku z důvodů, pro které v Pilotu není dost místa, docela ze srdce přáli. Pierre nás upozornil, že nemáme přelétat těsně nad domky vesničanů, protože pak mají pocit narušení soukromí, které si ve svých zdí obehnaných dvorcích zřejmě pečlivě střeží. Večer v Marrakechi nám Pierre představil další členy výpravy (počet se měnil mezi 6 až 8 účastníky) a vyrazili jsme do jeho hlavní základny – Aguergouru. Vydali jsme se směrem na Amizmiz a asi po 36 km ve vesnici Lalla -Takerkoust jsme odbočili doleva na náves, která pokračuje ještě asi 800 m asfaltem a pak se změní v pistu. Po pár km pisty přijedete k typickému venkovskému stavení (čtverhranná hliněná zeď, uvnitř přízemní domečky na úrovni našich kozích chlívků), které má nahoře větrný pytel a jste u Ahmeda. Ahmed je úžasně příjemný člověk, v jeho „hotýlku“ Chez Ahmed během lítací sezóny (září – listopad a únor – duben) najde útočiště někdy až 30 padáčkářům najednou a dostanou zde prakticky vše co potřebují: postel (vlastní spacák nutný), sprchu, horkou lázeň i dostatek jídla. Není tu elektřina (snad příští rok), vodu vozí do nádrží celý den místní Berber na oslu z blízké studny a v jídle si nemůžete vybírat, ale atmosféra je tu skvělá.
Pobyt u Ahmeda byl jedinečnou příležitostí seznámit se s domorodým jídelníčkem. Obvyklá marocká snídaně je založena na palačinkách se zavařeninou, doplněných hodně slazeným mátovým čajem, který je prakticky jediným nápojem ke všemu a po celý den. Hlavní jídla se obvykle připravují na silnostěnné hliněné misce s kónickým poklopem zvané tajin, kde se jídlo peče nebo dusí. Nejčastějším takto připraveným jídlem je kuskus, kdy se do spodní vrstvy dá proso, na něj maso a vše se obloží spoustou zeleniny a dusí. Jídlo se jí pomocí kousků arabského chleba ze společné mísy. Není to špatné, ale po pár kuskusech se nám v noci zdálo o pěkném krvavém bifteku… Abych ale místní kuchyni nekřivdil, musím uvést, že jeden večer nás Ahmed dostal do kolen – do tajin naskládal kousky skopového a sušené švestky a po pár hodinách pečení nám předložil skutečně vynikající lahůdku. Naučili jsme Ahmeda pár českých frází (dobrý den, jak se máte, dobrou noc) – nezapomeňte ho někdo příště vyzkoušet, uděláte mu obrovskou radost až to v praxi použije. O stupínek lepší je ubytování v Chez Aznag na kopci vedle vysokonapěťového vedení, kde jsou lepší sprchy i postele, kapacita je asi 20 míst. Přistávačka je hned vedle Chez Ahmed, na start vede kamenitá, ale sjízdná cesta dlouhá cca 3 km. Start je na hřebeni nad vesnicí (souřadnice …………….), převýšení asi 600 m, z hřebene se dá za příznivých podmínek přeskočit i na sousední hory a je tu opravdu pěkné a bezpečné polítání, vhodné i pro začátečníky (jen pozor na vedení VN). Hřeben je orientován na SZ, od jihu je chráněn hřebenem Vysokého Atlasu před větry vanoucími ze Sahary. Pokud vás přestane tohle místo bavit, můžete se vydat na startovačku Ait-Ourir, která je orientovaná podobně, ale leží cca 50 km na SV. Z Marrakeche se vydejte po silnici na Ouarzazate a asi po 36 km u městečka Ait-Ourir zahněte doprava podle hřebene. Na konci hřebene uvidíte zříceninu malé pevnůstky, okolo které vede polní cesta. Ta vás zavede až do vesnice, odkud je nutné pokračovat pěšky asi 30 min. na vrchol hřebene. Místí vám ochotně padák vynesou za 15 DHR. Start je kamenitý a je třeba dát pozor na šňůry, přistává se u odbočky do vesnice a převýšení je cca 500 m.
Bude-li foukat jen mírný SV vítr, doporučuji pokračovat po silnici na Ouarzazate, až přijedete na plato pod horami – bude-li i zde jen mírný vítr, můžete zkusit start zvaný „Antena“ – z plata uvidíte na kopci přímo proti vám shluk antén, kopec má přes 2000 m a i slet by mohl být nevšední zážitek. My jsme na start vyjeli třikrát, bohužel ani jednou povětrnostní podmínky start nedovolily. Přístupová cesta je poměrně kvalitní, odbočuje ze silnice na Quarzazate na SV úbočí hory za parkovištěm s restaurací a je značena jako turistická cesta. Nahoře je možné zaparkovat, start je asi 100 m od antén východním směrem v malém sedle. Přistává se na platu pod kopcem, pozor na spoustu vedení. Pokud fouká od J, je možné startovat z poslední zatáčky na silnici, přistává se dole u silnice na Quarzazat a přistávačka je ze startu dobře viditelná. Další místo k létání s dobrými podmínkami pro XC je Sebt-des-M’zouda JV od Marrakeche. Z Marrakeche se dejte směrem na Essaquiru a po 22 km odbočte na Imi-n-Tanoute a po chvíli se po levé ruce začne rýsovat mnoho kilometrů dlouhý hřeben s převýšením cca 800 – 1000 m. Je to předhůří Velkého Atlasu, který se v pozadí vypíná až do výšky 3500 m n.m. Asi po 60 km jízdy po slušné asfaltce uvidíte na hřebeni kopec, na který vede z dálky patrná cesta. Za nejbližší vesnicí odbočte na pistu, která vás dovede až do zatáčky cca 150 m pod vrchol. Start tak pro jeden a půl padáku je na kamenitém plácku pod zatáčkou, převýšení činí asi 800 m . Přistává se na polích vlevo od vysokonapěťového vedení a platí jednoduché pravidlo – na zelené a šedé pole nepřistávat (je tam drobné trnité křoví s neuvěřitelnou schopností zašmodrchat se do padáku), naopak hnědé pole je to pravé ořechové.
Legendární je startovačka u městečka Tizi-n-Test, kam se dostanete po silnici z Marrakeche na Tahanaoute a v Asni odbočíte na Tizi-n-Test. Tady se létá na jižním svahu a s velkým převýšením, údajně je zde možné létat od rána do cca 11 hodin, pak už je termika příliš silná. Bohužel jsme nedokázali zlomit Pierrovu lenost pro delší přesun. Pár zajímavých míst k létání je v okolí Zagory – jednak se tu létá na asi 150 m vysoké písečné duně s vývozem na velbloudu (spíš turistická atrakce), ale hlavně je tu 100 km dlouhý hřeben, popsaný v Cross-Country (Feb-Mar 2003) jako jeden ze sedmi divů padáčkářského světa. Bohužel jsme se museli smířit s tím, že za deset dní se nedá stihnout všechno a tak máme náplň na výpravu pro příští rok. Pro svahování v bríze můžeme doporučit pobřeží od malebného přístavního městečka Essaouira (Savíra) směrem k Agadiru. Startovaček je zde možné najít poměrně dost s převýšením od několika desítek až po několik set metrů. Jedno z nejlepších míst je nad vesničkou Imessouane, kam vede značená odbočka z hlavní silnice. Start je na vrcholu kopce nad vesnicí vpravo vedle malého lomu, přistává se na silnici vedoucí po okraji vznikající vilové čtvrti silnici, pozor na spoustu drátů. O pár kilometrů dál je na pobřeží malá písečná duna vhodná k blbnutí (na vrcholu je anténa pro mobilní telefony). Jinak je možné létat přímo v Agadiru, pod Agadirem se létá na pobřeží u městečka Tiznit a určitě by se tu našla spousta dalších startovaček. Létání v Maroku je krásné, ale má svá rizika a názornou lekci jsme dostali na startovačce Sebt-des-M’zouda. Když jsme sem poprvé přijeli, byl krásný slunný den. Během půl hodiny se obloha úplně zatáhla a směr větru se otočil o devadesát stupňů. Při letu jsme navíc zjistili, že na přistání fouká zase úplně odjinud a mnohem víc než na startu, takže se pár jedincům ani nepodařilo doletět na přistávačku. Počasí se tu mění opravdu bleskově a je nutné jej průběžně sledovat. Pokud létáte poblíž vesnice, očekávejte na přistání pár desítek dětí a výrostků, kteří vás doslova zavalí a ne všichni si s na vás chtějí jen sáhnout. Než jsem se stačil otočit, jeden kluk měl navlečené moje rukavice, druhý se na mě šklebil z helmy a třetí znalecky prozkoumával kvalitu látky padáku.
Podotýkám, že Maročané na nás byli hodní, ale z jejich hlediska jsme neuvěřitelně bohatí a odnést si malý suvenýr by rozhodně nepovažovali za hřích. Takže si všechny věci raději hlídejte a nedávejte jim příležitost. Někdy se nám také zdálo, že pomyslná bariéra mezi přátelským ovacemi při odjezdu z přistávačky a prvním hozeným kamenem na rozloučenou může být velmi křehká. S kriminalitou jsme se nesetkali ani ve městech, turisticky atraktivní lokality hlídá policie (i v civilu). Přesto bych doporučoval jistou opatrnost, protože na súku v Marrakechi jsme byli svědky zatčení pouličního zloděje. Samostatnou kapitolou jsou drogy – marihuana a hašiš běžně patří ke kultuře místních zemědělců a v každé vesnici najdete pár zajímavých políček. Přesto bych chtěl každého varovat – většina prodejců drog především ve městech je zároveň napojena na policii a pokud by jste na jejich nabídku reagovali, připravte se na hodně velké potíže. Celkově bych Maroko hodnotil jako bezpečnou zemi, kde se dá na podzim a na jaře velmi dobře polétat. Pokud zvolíte dopravu po vlastní ose, může to být i poměrně levné létání, ale upozorňuji, že auto dostane zabrat. My jsme takových skupinek s dodávkovým autem potkali řadu, kromě všudypřítomných Holanďanů to byli v drtivé většině Francouzi, kteří sem mají hodně blízko a cítí se tu jako doma díky společnému jazyku. Výjimečně jsme tu nepotkali legendárního holandského instruktora, přezdívaného ZZ Top, jehož svérázný způsob výuky startu stylem „Run, run, run !!!!“ nás baví na mnoha místech po celém světě. V souvislosti s Marokem mě napadá otřepaná fráze o kulturní erozi, způsobené vlivem západní civilizace, ale tohle se dnes dá říci o spoustě zemí. V každém případě bych s návštěvou Maroka moc neváhal, na každém kroku je vidět, jak se tahle země mění a na reklamu Pepsi-Coly narazíte i v nejzapadlejší vesničce. Je zjevné, že pro mladé muslimy jsou vymoženosti civilizace velmi lákavé na rozdíl od starší generace, která tuto situaci vnímá jako ohrožení tradičních hodnot. Možná právě tady leží jádro sporu mezi kulturami, založenými na křesťanském a islámském náboženství; současně se v tom ale skrývá naše naděje. Při pokusech o přelety doporučuji hodně konzervativní volbu trasy; Pierre nás moc pobavil historkou o 40 km přeletu se závěsným kluzákem, z něhož se vracel s pomocí místních nosičů dva dny, protože někde prostě silnice ani cesty nejsou. S Lexou jsme se shodli, že se sem chceme podívat příští rok znovu, takže tentokrát „Nashle v Maroku“.
Jakub a Lexa
