O něco dobrodružnější je hledání startovaček (ale hlavně přistávaček) v krajině pouze podle map nebo podle očí – takhle to dopadlo např. v severním Thajsku – viz článek Petra Dvořáka. Začátek téhle výpravy byl typicky český (a padáčkářský?) – seděl jsem s kamarádem Martinem v hospodě a bavili jsme se o stavění domečků, pak jsme nějak sklouzli k našim zálibám a dostali jsme se na jeho plachetnici, kterou má po přeplavbě Atlantiku zakotvenou u ostrova Martinik. Martin mi (asi cíleně) vykládal o tom, jak je krásné plachtění na pořádném moři a kolik oprav musí v nejbližší době na lodi provést no a já jsem se chytil na lep jedna báseň. Protože jsem takový Ferda Mravenec – práce všeho druhu, nabídl jsem, že pojedu s ním, pomůžu mu s opravou, zaplachtíme si a pokud to bude možné, vezmu s sebou i padák. Martin nadšeně souhlasil a já jsem se po příchodu domů hned vrhl k Internetu. Jednak jsem ani přesně nevěděl, kde Martinik leží a pak jsem začal pátrat po informacích o létání. Bohužel obvyklé cesty zklamaly a většina stránek nefungovala nebo odkazovala někam jinam (většinou na Réunion, což je poněkud jinde). Nakonec přišla ke slovu kniha „Vol Libre en France“, která přes své stáří (1994) obsahuje spoustu užitečných informací a našel jsem zde i tři místa, na kterých se na Martiniku létá (Martinik je součástí Francie). Pak už to šlo ráz na ráz – letenky, nářadí, padák a hurá na Ruzyň. Cestou v letadle jsem od Martina dostal „nalejvárnu“ ohledně místního klimatu a pomalu jsem se s létáním loučil – Martinik jako součást Karibských ostrovů leží poměrně blízko rovníku a jeho počasí je v hlavní míře ovlivněno pasáty. To znamená poměrně silný vítr, nízkou oblačnost a časté srážky. Na druhou stranu mě lákala nejvyšší hora Mt. Pellé (cca 1400 m n.m), sopka, která v r. 1902 zasypala popelem několik vesnic a zahubila 23 000 lidí. Naštěstí je teď v období klidu a nesoptí (ale představte si, jaký by to byl krásný stoupák nad kráterem – točit ho do 10 km spolu s lávovými balvany a oblaky popela by musel být zážitek do konce života). Po příletu nás čekala spousta práce a samozřejmě jsme zjistili, že je toho potřeba opravit asi tak dvakrát tolik, než jsme si mysleli.
Přesto Martin dodržel slovo a postupně jsme objeli všechny startovačky i horu Mt. Pellé. Z osmi dnů, které jsme strávili přímo na Martiniku, byly tři letové, byť s poněkud silnějším větrem. Létání zde je především svahování, protože nad pobřežím termika prakticky neexistuje a ve vnitrozemí se létat nedá (tak jako v řadě jiných tropických zemí buď není kde odstartovat nebo přistát). Hrozně mě lákal slet z Mt. Pellé, ale tady by bylo potřeba delší přípravu a dobré přístrojové vybavení – kolem vrcholu, odkud by se jedině dalo odstartovat, leží po většinu času orografický kumul a k průletu by byla nutná velmi dobrá znalost terénu a kompas. Kolegům, spoléhajícím se jen na GPS, doporučuji k přečtení článek v Cross Country June-July 2002 na str. 12 od Denise Pagena, který zde popisuje výpadky GPS při létání pod pěkně vyvinutým kumulem a musím si přisadit, že mám podobné zkušenosti. Start z nižších poloh není prakticky možný, protože svahy jsou zarostlé křovím a není kde rozložit padák. A snaha o vymýcení startovačky by se asi nesetkala s pochopením – hora má totiž statut národního parku.
První den jsem vyzkoušel startovačku Morne Gommier, která se nachází asi 5 km západně od Le Marin, kde jsme kotvili. Le Marin je jedno z největších kotvišť na ostrově s velmi dobrou infrastrukturou včetně volně přístupných sprch a internetové kavárny. Na Morne Gornier se startuje ze strmé mýtiny na hřebeni kopce (je vidět z Le Marin), převýšení je asi 270 m a tato startovačka je vhodná pro čistě východní směr větru. Kopec se startovačkou je součástí několik kilometrů dlouhého hřebene, dají se zde občas nalézt i slušné stoupáky a létání nad tropickým pralesem je opravdu mimořádný zážitek. Mimo to je asi 500 m od startovačky na hřebeni fotbalové hřiště, kde se dá bez potíží přistát, jinak se přistává na polích okolo Le Marin. Na startovačku vede cesta, odbočující ze silnice Le Marin-Fort de France asi po třech kilometrech od Le Marin.
Podle tvaru stromů tu občas fouká…
Další místo na létání se jmenuje Anse Noire a nachází se na východním pobřeží ostrova asi 15 km od Le Marin. Je to vlastně mořský břeh s velmi hezkou pláží, převýšení je asi 30 – 65 m, směr větru východ. Přistává se na pláži nebo poblíž parkoviště a místo je vhodné i pro začátečníky. Pláž je známa především místním, není vybavena žádnou infrastrukturou a o to je krásnější. Jen je neuvěřitelné, jaké množství odpadků zde domorodci dokázali na některých místech odhodit. Zde jsem potkal téměř celou místní padáčkářskou komunitu (celkem 4 piloty) a získal jsem od nich další cenné informace. Předně nejsou známy žádné restrikce pro létání z Mt. Pellé, ale zatím to prý nikdo nezkusil. Dále mi doporučili startovačku na Morne Larcher , což je velmi výrazný kopec na mořském pobřeží 5 km JZ od městečka le Diamant, který má převýšení asi 640 m, start je opět orientován na východ (on tady stejně jiný směr snad ani nefouká) a má jen jednu nevýhodu – příjezd je vhodný spíš pro auta s náhonem na všechna kola. Zde se létá i v termice a je to asi nejlepší terén na ostrově. Poslední startovačku jsme našli asi 8 km severně od městečka le Diamant – jmenuje se Morne Pavilon, má převýšení asi 360 m a jedná se opět o několik kilometrů dlouhý hřeben, na kterém se krásně svahuje. Po týdnu se nám podařilo dokončit všechny opravy a vyrážíme na širé moře. Popis plavby patří spíš do jiného časopisu, jen bych chtěl kolegy padáčkáře ujistit, že i jachting je adrenalinový sport – jízda pod plnými plachtami v třímetrových vlnách (případně i v noci) je pěkná zabíračka a přiznám se, že jsem se zpočátku hodně bál. Po nějaké době jsem si na vítr, vlny a neustálé mokro zvykl a nakonec se mi to moc líbilo – zvláště když mě pustili kolegové ke kormidlu. Navštívili jsme postupně ostrovy jižně od Martiniku a našli nejméně dva, na nichž by bylo možné velice pěkně polétat. Jedná se o ostrovy Bekvia a Canuan. Oba mají ve střední části několik kilometrů dlouhý hřeben, orientovaný kolmo na směr větru s převýšením cca 200 m. Padák jsem sice měl s sebou, dokonce jsem našel i startovačky, ale s ohledem na rychlost větru okolo 50 km/h jsem neměl možnost tyto terény osobně vyzkoušet. Kolegové padáčkáři z Martiniku mi pěli chválu především na ostrov Canouan, snad na něj dojde příště.
Shrnuto – pokud jedete do Karibiku a létání je váš koníček, vezměte padák určitě s sebou – je tu kde létat a stojí to za to. Jen buďte připraveni na poněkud netypické počasí (pro středoevropana) s častými přeháňkami, vysokými teplotami vzduchu a téměř stoprocentní vlhkostí. Neplánujte si žádné přelety (Martinický pohár zatím nebyl vyhlášen), ale můžete si zde velmi pěkně posvahovat. Doporučuji brát padák jako doplněk k ostatním aktivitám (plachtění, potápění), které zde mají ideální podmínky. Případným zájemcům mohu zaslat kopie mapek a popisů startovaček z knížky Vol Libre en France“ (mail kubacer@telecom.cz). S pozdravem „See you at cloudbase“. Jakub Černoch
