S Černochem do Afriky 2003

Když se ke mně v letadle těsně po startu Lexa naklonil a sdělil mi : "Ale titulek pro článek už mám", vytřeštil jsem na něj nejdříve oči. Jenže pak mi to celkem rychle došlo - shoda mého příjmení a cílového kontinentu je tak do očí bijící, že jsem se strefil hned na první pokus. Za námi bylo pár dní příprav, shánění map, víz a letenek, hledání kontaktů a sbírání informací a před námi tři týdny vytouženého dobrodružství.

Už v listopadu jsme se shodli, že zima v Čechách nás oba deprimuje a že bychom měli vyrazit někam do teplých krajů, pokud možno výhradně za létáním. Protože jsme oba docela vytížení, našli jsme jediný volný termín v lednu a tak celkem logicky padla volba na Jihoafrickou republiku v okolí Kapského města. Oba jsme už v JAR byli, já jsem zde i trochu létal, ale tentokrát mělo být létání hlavní náplní. Pokusili jsme se sehnat ještě někoho do party, bohužel bezúspěšně. Velkou výhodou bylo, že jsme se ve dvou poměrně snadno shodli na společné představě – jedem si zalétat, ne lámat rekordy a hlavním cílem je vrátit se živí a zdraví. S ohledem na roční dobu jsme náš akční rádius omezili do 400 km od Kapského Města a protože jsme chtěli být nezávislí, půjčili jsme si auto (Nissan Almera s automatem za cca 800 Kč/den při rezervaci předem po internetu). Na základě našich zkušeností vřele doporučujeme pojištění s nulovou spoluúčastí, protože jsme z něj pokryli proraženou gumu i promáčklé dveře, což jsou na prašných cestách (gravel roads) celkem běžné příhody. Doporučuji pečlivé prostudování pojistných podmínek, protože všechna auta s výjimkou terénních mají ve smlouvě uvedeno, že smí být používána jen na asfaltových silnicích. Bohužel na většinu startů asfaltky nevedou. V půjčovnách zřejmě už znají oblíbenou Lexovu zásadu:“Nejlepším a nejlevnějším terénním autem je osobní auto z půjčovny“ a podle toho jim týmy právníků vytvořili neprůstřelné smlouvy – na druhou stranu taková dobře vymyšlená historka dokáže divy. Náš příběh o napadení partou výtržníků, kterých jsme se v přístavu ptali na cestu, vzbudila v pracovnících půjčovny soucit a dokonce se nám omlouvali. A samozřejmě pochopili, že jsme v naší těžké situaci nemohli volat policii a sepisovat protokol o prokopnutých dveřích. Ještě že jsme se od kamarádů dozvěděli, jak nebezpečnou pověst tahle čtvrť má. Ubytování jsme nijak nerezervovali a spolehli jsme se na nabídku ubytování v soukromí se snídaní (Bad and Breakfast). Nabídka je opravdu velmi široká v cenách od 75 do 300 Randů (1 Rand je asi 3,50 Kč) a jedinkrát jsme neměli s ubytováním problém. A ty snídaně stály většinou za to…. Byli jsme připraveni i na variantu „pod širákem“ , ale nikdy na ní nedošlo. Trochu jsme prošvihli správný čas pro rezervaci letenek – prosinec je proklatě pozdě, protože čas okolo vánoc a po vánocích je vrcholem turistické sezóny a nejlevnější letenky by bylo nutné rezervovat několik měsíců předem.Ceny letenek v tomto termínu začínají asi na 18. tis. od Turkish Airlines , řada dalších společností nabízí letenky okolo 20 tis. a nás díky pozdnímu rozhodnutí přišly letenky na 29 tis. Letenka a půjčení auta představují největší výdaje, jídlo, služby i ubytování jsou levnější než u nás. Upozorňuji, že do JAR potřebujete víza (bez poplatku obvykle do týdne). Ve všech bankách akceptují EUR i USD, v každém městečku najdete i bankomat, jen si musíte pamatovat správný PIN, jinak je karta obratem zablokovaná (což jsme s úspěchem vyzkoušeli hned první den). Předpověď počasí i se sílou a směrem větru je obvykle v novinách i v televizi a podle našich zkušeností se jí dá věřit. Pro mnohé z nás je Jihoafrická republika symbolem apartheidu a násilí – zapomeňte na to. Informace z doby před pádem apartheidu byl záměrně zkreslovány k horšímu Velkým Bratrem, po pádu apartheidu se situace navíc o mnoho zlepšila a cítili jsme se zde zcela bezpečně. Pozor si musíte dávat ve velkých městech (Johanesburg, Cape Town), doporučuji zeptat se místních, které čtvrti se máte raději vyhnout. Mimo velká města a turistická střediska lidé často nezamykají domy ani auta, ale na druhou stranu velice respektují soukromé vlastnictví. Neodpustím si proto jeden apel na všechny, kteří zde chtějí létat – respektujte, že každá píď země někomu patří a pokud se zde chcete pohybovat, požádejte o dovolení buď telefonem (funguje prakticky všude) nebo zajděte na nejbližší farmu. Téměř vždy dostanete svolení, spoustu rad a často i pozvání na večeři či „braai“ – party s opékáním masa a konzumací neuvěřitelného množství alkoholu. Ti samí lidé, kteří Vás pohostí, ubytují a budou s Vámi nejlepší přátelé, by vás hnali možná i s puškou v ruce, kdyby jste na jejich pozemcích startovali či kempovali bez dovolení. To samé platí i při přistání – ať už přistanete kdekoliv, zajděte k nejbližší farmě, omluvte se a většinou dostanete alespoň napít, případně Vám pomohou i s návratem. Obává-li se někdo jedovatých hadů a škorpiónů, musím ho zklamat – za celou dobu jsme v JAR nespatřili jediného, přestože jsme se prodírali občas cestou necestou. Pozor je nutné dávat spíš na psy – když jsme projížděli černošskou vesnicí nedaleko Barrydale, napadli naše jedoucí auto docela velcí psi a zuřivě se nám pokoušeli ukousnout zrcátko nebo nárazník a skákali nám až na kapotu. Tam bych přistávat nechtěl…. Když o pár dní později Lexa čekal na odvoz od jedné farmy před Citrusdalem, přitočil se k němu podobný pes. Lexa ho pod dojmem z tohoto útoku začal opatrně chlácholit a skončilo to tak, že málem přišel o ruku – pes mu položil hlavu na klín a do příjezdu Roba ho musel hladit a hladit, až mu ta ruka doopravdy málem upadla. S výjimkou Portervillu (Rob zajišťuje svoz za 2R/km a proto má radost z každého dobrého přeletu) je nutné si svoz zajistit buď vlastními silami nebo stopem. Kupodivu se zde nestopuje nejhůře, ale je nutné vysvětlit, že se jedná o placený autostop – vezmete do ruky bankovku přiměřené hodnoty (20 – 50R) a máváte. Přestože jsme se stopování zpočátku báli, nakonec vděčíme tomuto způsobu dopravy za neopakovatelná setkání a zážitky. SAHPA (South Afričan Hangliding and Paragliding Association) oficielně požaduje od všech zahraničních pilotů kromě pojištění a pilotního průkazu ještě zaplacení dočasného členského příspěvku ve výši 300 R. Velkou výhodou tohoto příspěvku je, že současně slouží jako pojistka a pokrývá škody způsobené třetím osobám do 250 tis. R a náklady na přepravu vrtulníkem v případě úrazu, což by u jiných pojistek mohlo být podstatně složitější. Telefon na SAPHA Netvare je 082911, obecná služba první pomoci je na tel. 112, nebo 147. Pojištění je možné dojednat předem na e-mailové adrese sahpa@paragliding.co.za . Musím ale dodat, že kromě Dasklipu (Porterville) po nás nikdo tyto formality nevyžadoval. Používání dvoumetrových vysílaček je obecně tolerováno bez povolení, doporučená frekvence 141,600 a 141,625 MHz. A když jsme u těch elektronických hejblátek – nezapomeňte si sebou vzít adaptér na jihoafrické zásuvky, ty naše zástrčky do nich vážně nejdou ani násilím. Létat jsme začali asi 40 km od Cape Townu v místě zvaném Sir Lowry’s Pass (směr větru SZ-JZ, maximální povolená výška 1200m ASL). Silnice N2 zde překonává věnec hor, lemujících nížinu, na které se rozkládá Cape Town a jeho předměstí. První start je pod odpočívadlem na vrcholu sedla a je tak akorát pro jeden padák, dobře zvládnutá technika startu je zde nezbytná. Druhý start je na opačné straně silnice na mírném zatravněném vršku asi 10 minut chůze z odpočívadla.Věnec hor tvoří jakýsi bazén, který uniká právě přes nejnižší bod, jímž je toto sedlo. Znamená to, že je možné startovat v poměrně širokém rozsahu směrů meteorologického větru, zároveň zde ale poměrně dost fouká. Oba starty jsou veřejně přístupné, pro povolení není nutné se nikoho ptát. Doporučuji ale zavolat jednomu z místních pilotů (např. Jaco Wolmerans 082 8555945, Phil Bristo 082 5544119), kteří vám ochotně poradí.

Vydáte-li se po startu doleva, poletíte podle hřebenu až k městečku Gordon’s Bay, kde hřeben končí v moři. V Gordon’s Bay je možné startovat od úpravny vody (směr větru SZ-Z, maximální povolená výška 1200m ASL,vede tam silnička). Pozor – přestože na startu Sir Lowry’s Pass foukalo přímo na komoru, po pár kilometrech se směr větru může změnit a může jít po kose. Od startu doprava přeskočíte silnici a můžete pokračovat buď podle hřebenu (pozor, poletíte nad oblastmi Hotentotské přírodní rezervace, kde nejsou prakticky žádné cesty), nebo se za vrškem s televizní věží (Hanskop) pokusíte sledovat silnici N2 směrem na východ (údajně oblíbený směr na přelety). Oficielní přistávačka je pod kopcem po pravé straně silnice směrem z Cape Townu vedle skupiny vysokých stromů. My jsme přistávali kde se dalo (a občas i nedalo), míst k přistání je tu dostatek. Silnice N2 je poměrně frekventovaná a tak jsme neměli problém ani s výjezdem stopem pro auto. Nejbližší ubytování a hospody najdete v Gordon’s Bay. Na hřebeni je metohláska, telefon na ní je 021 859 5855.

Moc hezky jsme si zalétali také přímo v Cape Townu na startovačce, zvané Lion’s Head (směr větru Z-JZ, maximální povolená výška 1200m ASL). Cape Town je od jihu chráněn masivem Table Mountain a od západu nižším hřebenem, jeho severní konec se jmenuje Signal Hill a jižní konec Lion’s Head. Tento hřeben je od Table Mountain oddělen údolím, jímž vede silnice „Koof Nek road“. Odbočku na start najdete na vrcholu sedla, odkud pojedete doprava po úbočí hřebene. Pro start z Lions’s Head zaparkujte asi po 500 m na parkovišti (pozor – prý se zde docela často vykrádají auta, proto v něm nenechávejte nic cenného) a dejte se po svých doleva prašnou cestou se závorou.

První startovačku najdete asi po 10 minutách chůze a je vhodná pro JZ směry větru. Dalších dvacet minut budete potřebovat na startovačku, vhodnou spíše pro Z směry větru. Ze Signall Hill se startuje hned vedle parkoviště na vrcholu (směr větru SZ-Z, maximální povolená výška 1200m ASL). Přistát je možné na volných plochách pod kopcem – pozor na rotor od výškových domů u pláže, nebo raději přímo na pláži. Nižší start na Lion’s Head je nejpoužívanější, bohužel je tak akorát pro jeden padák, navíc lemovaný stromy a tak je tu občas o zábavu postaráno.

Kromě toho je zde obvykle fronta zájemců. My jsme hned po příchodu pomáhali vymotat ze stromků místního pilota tandemů Steffa, který nás předtím na startovačku navedl po telefonu (082 8814724). Když jsem si na jeho padák sáhnul, hned jsem byl doma – nápis Gradient byl jasný. Steff s ním má nalétáno několik set startů a vyjadřoval se o něm velice pochvalně. Protože docela pěkně foukalo, hned jsme do toho hupsli a okamžitě začali nabírat výšku. Jakmile jsme se ve vzduchu trochu zorientovali, pokusili jsme se přeskočit údolí k Table Mountain a pak jsme po jejím úbočí vysvahovali až do úrovně horní stanice lanové dráhy. Oba jsme si tak splnili svůj sen o létání nad touhle tajemnou horou.

Teoreticky je možné startovat i přímo z Table Mountain vedle lanovky, ale start je možný velmi málo kdy, protože zde hodně fouká a startoviště také není z nejlepších. Zkušený místní pilot se nám přiznal, že se zde pokoušel odstartovat celkem jedenáctkrát, ale nikdy neuspěl. Po několika hodinách nádherného létání s výhledem na celý Cape Town jsme přistáli na oficielní přistávací ploše – travnatém hřišti vlevo od tenisových kurtů. Hned vedle přistávačky je hospoda a nedalo nám ani moc práce sehnat odvoz zpět na parkoviště. Trochu jsem podcenil, že vítr foukal od jihu a byl zvlášť ve větší výšce pěkně studený – několikahodinové polítání jsem odnesl pěkným nachlazení. Když jsme vyjížděli od přistávačky, Steff nás zastavil se svým krásně zrestaurovaným padesát let starým pick-upem a pozval nás na večeři se svými kamarády. Při večeři na nás udělal skvělý dojem – kamarádský, výborný bavič a iluzionista. Mě dostal v okamžiku, kdy pro posmutnělého černošského chlapečka od vedlejšího stolu udělal během pár okamžiků z nafukovacího balónku rybičku. Večer skončil jointem na pobřeží a pozváním ke Steffovi domů, protože už bylo pozdě a my jsme neměli sehnané ubytování. Steff postupně kontaktoval snad všechny české výrobce padáků a pár jich v JAR prodal. Jinak je tu českých padáků k vidění docela dost, převládá Gradient, ale viděli jsme tu a tam i Mac nebo něco od Skyfly, nejvíce samozřejmě ve Wilderness a v Cape Townu, protože tam létalo hodně Evropanů. Dalším pěkným místem pro létání je Hermanus (směr větru JZ-JV, maximální výška 2300m ASL), malé městečko u moře, nad nímž začíná asi 40 km dlouhý hřeben, táhnoucí se podle pobřeží. Do Hermanusu se můžete dostat z Cape Townu jednak silnicí vedoucí z Gordon’s Bay podle pobřeží (krásná, ale samá zatáčka) nebo po N2 a z ní odbočíte asi po 80 km na Hermanus. Městečko je proslaveno především pářením velryb, které sem připlouvají na jaře a předvádí své milostné hrátky pár desítek metrů od pobřeží před zraky stovek diváků (velrybí exhibicionisté?). My jsme zde byli tentokrát mimo sezónu a hlavně za létáním, takže jsme vyjeli silničkou „Rotary Way, scenic route“,která odbočuje na začátku Hermanusu doleva, a asi po dvou kilometrech přijeli k vysílači. Zde je start vhodný pro JZ směry větru, poměrně malý a nepříliš používaný.

Asi o 2 km dále po hřebeni je pečlivě upravený start pro J-JV vítr, vhodný nejméně pro tři padáky, bohužel na horní straně lemovaný několika lavičkami. Protože se zde občas startuje za poměrně silného větru, slouží tyto lavičky pravděpodobně k zachycení pilotů, vlečených pozpátku. Jejich funkci dobře nahradí vaše zaparkované auto (vyzkoušeno), při silnějším větru je proto vhodné parkovat o pár metrů vedle. Přistát na kopci je možné, jinak je pod hřebenem řada ploch – doporučené je hřiště vedle benzínové pumpy a louka vedle hřbitova (vážně dobrá zkratka), naopak nedoporučené je golfové a kriketové hřiště. Ze startu můžete letět doprava asi 10 km podle hřebenu, který pak končí. Doleva hřeben vede přibližně 30 km, pak se stáčí směrem na SV. Lexovi se povedlo proletět celý hřeben, ale zaplatil za to po přistání průchodem rákosovou džunglí. Když mi popisoval, jak se probíjel metodou “ nalehnout na rákosí, ohnout ho k zemi, přeplazit dva kroky, vstát, nalehnout na rákosí …), byl jsem docela rád, že jsem tentokrát zajišťoval svoz.

Teprve dodatečně jsme zjistili, že Lexa pravděpodobně vyrovnal rekord této startovačky z r. 1999. Hrozně jsme se nad tím nasmáli, protože nás předtím místní pilot krmil báchorkami o stakilometrových přeletech právě odsud. V Hermanusu najdete ubytování, restaurace, banku i obchody a dle našeho názoru je to nejlepší místo na létání při jižním směru větru. Na hřebeni je meteohláska, tel.083 9121416. Pokud chcete zkusit létání (nebo spíš poletování) na písečných dunách, asi 45 km od Hermanusu na silničce do Gordon’s Bay je Betty’s Bay – tady se před lety začínala psát historie paraglidingu v Jihoafrické republice. K létání tu není třeba povolení, ale je nutné se zde chovat opatrně, protože se jedná o přírodní rezervaci. Betty’s Bay je cca 30 m vysoká a 200 m dlouhá dunu a vyblbli jsme se tady jako malí kluci (což asi stejně jsme). K našemu překvapení padák se šesti kilogramy písku v komorách startuje dost mizerně a ten písek se vysypává hodně špatně. Je-li nízká oblačnost nebo silný vítr, je tohle místo správnou volbou. A když vítr zesílí příliš, pořád je tu krásné moře (poměrně studené) a písečná pláž. Labužníci mohou zkusit sjíždění duny na kartónových krabicích nebo na lyžích (lze půjčit).

Nejznámějším místem pro svahování u moře je Wilderness, turistické středisko asi 430 km západně od Cape Town po silnici N2. Míst k létání je tu řada, ale za zmínku stojí alespoň dvě – Map of Africa a Paradise Ridge. Map of Africa (směr větru J-JV, maximální výška 450m ASL pro blízkost letiště v George) je asi nejoblíbenější start, používaný i místními školami a tandemisty, proto je tu občas docela plno. Svah orientovaný na JV je dostatečně široký pro současný start několika padáků, také jeho délka je více než vyhovující. V případě příznivého větru je zde možné svahovat celé hodiny, jen to tu občas ve vzduchu vypadá jako na Rané za hezkého letního odpoledne. Potkáte tu piloty z celého světa, ale dodržování pravidel o vyhýbání jim dělá někdy problémy, proto pozor. Hrana s převýšením cca 120 m pokračuje asi 2 km doleva, v případě příznivých podmínek je možné přeskočit Wilderness a pokračovat na další hraně několik desítek kilometrů. Ve Wilderness se přistává na široké písečné pláži pod startem. Na start se dostanete po silničce, vedoucí z centra Wilderness a poměrně dobře značené šipkami „Map of Africa“. Ke startu na „Map of Africa“ není třeba povolení, ale přece jenom bych doporučoval ohlásit se někomu z místního klubu (telefon je na tabuli u startu) nebo prohodit pár slov s místními.

Paradise Ridge (směr větru J-JZ,maximální výška 600m ASL) je hřeben těsně nad pobřežím s převýšením asi 60 – 100 m, dlouhý tak 7 km. Start je asi 500 m východně od parkoviště u Kleinkrantz (odbočka 5 km za Wilderness), počítejte s tím, že k udržení ve vzduchu je potřeba silnější vítr, který prověří vaší techniku startů (místa na startu není nazbyt). Přistává se opět na pláži, doporučuje se přistávat poblíž cest přes dunu, které jsou zpevněné. Šplhání na polozarostlou dunu s baťohem na zádech by mohla být docela zábavná záležitost. Povolení k létání uděluje Bruce Watney (083 2693608). Celá oblast je silně poznamenaná turistickým ruchem a to se projevuje i na vztazích místních pilotů k návštěvníkům – pokud nemáte zájem o tandemový let nebo týdenní kurs, dají vám poměrně jasně najevo, že je vůbec nezajímáte. Setkali jsme se s tímto pochopitelným, ale nepříjemným jevem jenom zde a naštěstí jsme si dojem z jihoafrických pilotů poté několikrát hodně vylepšili. Když už jsme měli svahování dost, rozhodli jsme se pro průzkum vnitrozemí. Při pohledu na mapu se pilot nemůže ubránit dojmu, že právě objevil ráj. Podle jižního pobřeží od Cape Townu k Port Elizabeth se táhnou dva pásy pohoří, které svádějí k představě nekonečných letů. Jak už to tak v životě bývá, věc má nejméně dva háčky. Pohoří oddělují středozemní klima pobřeží od severně ležících pouští a díky značným rozdílům teplot zde vítr často překračuje možnosti našich padáků. Navíc se může směr či síla větru změnit o 180 stupňů během velice krátké doby. Druhý problém je „klasický“ – přes obě pohoří vede minimum cest a silnic (kdo by tam co dělal, že?) a tak je na obou pohořích velmi málo startovaček. Úbočí hor jsou většinou porostlá nízkou, ale houževnatou vegetací a vyklestění místa pro jeden padák je otázkou několika hodin usilovné práce. Stejně tak i výstup po úbočí lze doporučit jen těm nejotrlejším povahám – prodírat se několik hodin hustými křovinami, sahajícími tak po pás (a často ohořelými po požáru) v nejméně třicetistupňovém vedru mě přesvědčilo, že tudy cesta nevede. Projeli jme prakticky všechny silnice i cesty vedoucí přes obě pohoří a vytřídili jsme celkem tři použitelné startovačky. První z nich se jmenuje Barrydale a nachází se asi 220 km od Wildernes na jižnějším a nižším pohoří. Protože jsme měli telefonický kontakt na majitele této lokality, zkusili jsme štěstí a zavolali mu. Již po telefonu (082 7849545) byl Matje Taljaard velice vstřícný a pozval nás k sobě na farmu. Nejvhodnější cesta vede z města Riversdale směrem na Ladysmith, cca 6 km za Garcia pass zahněte doleva na Barrydale a asi po 14 km zahněte doleva na Kanetberg/Gysmanshoek – Matjeho farma je poslední farmou pod kopcem.

Po příjezdu nás Matje naložil i s padáky do svého terénního pick-upu a vyrazili jsme na kopec. Severní svah (směr větru SV-SSZ, maximální výška 2000 m ASL) , krásný travnatý kopec, byl bohužel nafukován zezadu. Z tohoto startu se podařilo několika místním borcům uletět okolo 130 km, překvapivě nikoliv podle hřebene, ale nad vyprahlou pouští. Přistávačka je na poli vedle Matjeho farmy a musím se přiznat, že mu tohle místo opravdu závidím. Cesta na start odbočuje z nejvyššího místa průsmyku a je možné sem dojet i normálním autem z půjčovny. My jsme honem přejeli na jižní svah (směr větru JZ – JJV, maximální výška 2000 m ASL), který je asi o 2 km dále – ten už je přístupný jen pro auta s pohonem všech kol a terénní redukcí. Start je na malé travnaté ploše a protože právě začínala pracovat termika, skočili jsme do toho. Teprve ve vzduchu jsme zjistili, že máme jen jednu vysílačku a proto jsme se oba rozhodli létat trochu „při zdi“ – dohledávání v tomhle terénu bez vysílaček by bylo poněkud o držku. Lexa si vybral krásné mráčky, formující se nad údolím a já jsem se vydal podle hřebene směrem k Wilderness. Teprve po delší chvíli jsem si všiml, že Matje nás sleduje a snaží se jet s autem souběžně s námi. Asi po hodině a půl jsem natočil velice slušnou výšku a s ohledem na nefungující spojení jsem se rozhodl vrátit na start. Lexa můj záměr pochopil a otočil to také. Jemu se ještě podařilo přistát na louce pod startem, mě však náhle zesílivší vítr přefoukl do údolí mezi severní a jižní startovačkou a musím se přiznat, že jsem měl plné ruce práce. Nakonec jsem po pár řádných klapancích přistál úplně v pohodě, ale už bych si to v životě zopakovat nechtěl. Myslím, že můj anděl strážný se zase jednou zapotil. Matje to na zemi komentoval tak, že jsem vypadal jako loutka zavěšená na provázcích. Uvědomili jsme si, že vítr tu může zesílit opravdu nečekaně a že létání na obou horských hřebenech nebude legrace. Obecně se na severním svahu létá dobře dopoledne a na jižním svahu raději odpoledne. Silný vítr okolo 13 hodiny je prý velmi častý. Matje nás oba naložil, odvezl domů, nabídl nám ubytování a pozval na večerní „braai“. Když jsme pak u piva rozebírali dnešní den, Matje byl hrozně nešťastný z toho, že jsem otočil zpátky kousek před rekordem jižní startovačky. Musel jsem se tomu smát, ale smích mě přešel ve chvíli, kdy mi sdělil, že každý kdo překoná rekord, má doživotně zdarma ubytování, odvoz a vývoz na start. Kdybych byl býval věděl…. Nakonec si stejně Matje od nás žádné peníze nevzal a večerní diskuse s ním nám o Jihoafrické republice řekla více než desítky knížek. Jeho farma pěstuje speciální druh čaje (Honey-Bush Tea ) , vyváží jej do celého světa a poměrně dobře prosperuje. Samozřejmě nás zajímalo, jak se bílý a bohatý občan JAR dívá na zrušení apartheidu a tady nás čekalo velké překvapení – Matje (a dle jeho slov většina bělochů) to přivítal a plně podporuje současnou vládu (samozřejmě s připomínkami, ale tak je to všude). Doslova nám řekl, že se poprvé cítí svobodný – může skutečně volit, kritizovat vládu a vznášet dotazy. Předchozí režim udržoval poslušnost bílých i černých pomocí tajné policie, donášení a špiclování. Vláda byla soustředěna do rukou několika vlivných klanů a běda tomu, kdo se chtěl něco dozvědět nebo se dokonce opovážil kritizovat. Tady jsme samozřejmě našli styčný bod a musím říci, že je až udivující, jak jsou si autokratické režimy podobné. O to pikantnější je, že se dost často navzájem nesnášejí. Druhý den se počasí zhoršilo a tak jsme jen startovali, vyhnívali, pochodovali, startovali ..až nás to nakonec přestalo bavit. Protože předpověď na další den neslibovala žádné zlepšení, rozhodli jsme se pro průzkum startovačky na severnějším pohoří. Cestu na Swartberg Pass prý postavili trestanci a místy tak opravdu vypadá – šplhá se v serpentinách až do cca 2300 m, povrch je sice nezpevněný, ale celkem slušný a stačí zde normální auto. Odstartovat by bylo možné z náspu silnice těsně před vrcholem sedla, bohužel nahoře se ukázalo, že vítr fouká zezadu.

Myslím, že jsme si oba oddychli, protože tohle místo už budí opravdu respekt. Rozeklané skály rozžhavené sluncem a silný vítr s možností ještě rychlejších změn než na jižnějším pohoří nám naháněly strach. Jak jsme pak zjistili při diskusích s místními piloty, byl ten strach zcela oprávněný a už dlouho z tohoto místa nikdo nestartoval. Dále jsme si prohlédli startovačku Du Toit’s (směr větru S, J, maximální výška omezena na 2000 m ASL. Přístup na ní je po silnic N2 do Georgie, pak směrem na Oudtshoorn v Outeniekva Pass si vyžádejte další informace od Johana Smala (tel.044 81674, 81665). Výjezd na startovačku je bohužel možný pouze pro auta s náhonem na všechna kola. Pravděpodobně by šlo vývoz domluvit s některou z padáčkářských škol ve Wilderness, ale po našich zkušenostech se nám do takové akce moc nechtělo. Protože předpověď ani nadále neslibovala pro tuto oblast dobré počasí, zavolali jsme Robu Manzonimu, správci a majiteli startovačky v Porterville. Rob nám potvrdil, že je zde skvělé počasí s dobrým výhledem na několik příštích dní a tak jsme vyrazili. Cestou jsme se zastavili ve Franshoeku (směr větru SZ-Z, maximální výška 2000 m ASL), což je další známé místo na létání poblíž Cape Townu.

Franshoek je malé městečko, ležící v krásném údolí plném vinic. Start je nad silnicí v sedle, nesmí vás ovšem zarazit pamětní křížek přesně na hraně startovačky, ani nápis, že do odvolání je zde létání zakázáno. Pokud zavoláte na telefon, uvedený na tabuli, velmi pravděpodobně se o možnosti zde létat dohodnete s jejím správcem z místního klubu (asi po vás bude chtít menší poplatek).

Nám se bohužel počasí nevydařilo a tak jsme celí natěšení uháněli dál do Porterville. Malé městečko na úpatí dlouhého hřebene Olifant Mountains, běžícího ve vzdálenosti asi 40 km rovnoběžně se západním pobřežím JAR je asi nejznámějším místem pro létání v této části Afriky. Odehrává se zde řada mezinárodních soutěží (ve chvíli kdy píši tenhle článek, Ondra Dupal drtí jihoafričany na jejich mezinárodním mistrovství) a podařilo se odsud uletět za příznivých podmínek vzdálenosti přes 160 km. Duší místního létání je sympatický padesátník Rob Manzoni, který má v Porterville velký dům, zařízený prakticky výhradně pro padáčkáře. Neočekávejte žádný luxus, pokoje jsou vybaveny jen palandami, sprchy i záchody jsou čisté, teplá voda teče a ceny jsou více než mírné. Mnohem důležitější je ale pravidelná předpověď počasí většinou i s briefingem, vývozy na kopec, svozy z přeletů a počasí, zaručující spoustu letových dní. Připojíte-li k tomu dobře zásobený bar s prakticky nepřetržitým provozem, možnost vyprat si těch pár propocených triček a docela dobré snídaně, je to přesně to, co takový unavený padáčkář potřebuje.

Když má Rob čas a dobrou náladu, udělá k večeři nějakou místní specialitu, jinak se jde kolektivně do jedné z několika Portervillských hospod. Pokud pojedete od Wellingtonu po silnici č. 44, je Robův útulek, zvaný „Flyer’s Lodge“ třetí dům od konce po levé straně. Telefon do „Flyer’s Lodge“ je 022 9313416. Startovačka Dasklip je asi 10 km od Portervill směrem na sever, až pod start dojedete po prašné cestě osobním autem (vlevo je rampa pro HG) a zbývá vám tak třicet metrů pěšky na velkou plochu, pokrytou pevnou sítí, na které může startovat spousta padáků najednou. Podotýkám, že startovačka je Robovým majetkem, za den vybírá poplatek 25 R a je velice citlivý na chytráky, kteří pokouší vyhnout placení (což jsem loni z neznalosti udělal já, naštěstí bez konfliktu s Robem). Ze startu doleva poletíte směrem k Porterville a dále až do Wellingtonu, kde už je ale omezena výška. Doprava podle hřebene míří nejoblíbenější trasa do Citrusdalu a dále do až do Clanwilliamu, což je okolo 100 km. Letět je možné buď podle hřebene až k průsmyku, kde hřeben protíná silnice z Piketbergu do Citrusdalu.

Podle hřebene vede v rovině prašná cesta s výjimkou asi desetikilometrového úseku, tam se připravte na pochodové cvičení. Od průsmyku se můžete pokusit o přeskok přes poměrně široké údolí, budete ale potřebovat velkou výšku. Druhou možností je pokusit se o přeskok údolí jakmile najdete nějaký pořádný stoupák – má to jedno riziko – jestliže vyhnijete, bude vás stát svoz pořádný balík, protože silnice do tohoto údolí vede asi stokilometrovou oklikou. I to byl důvod, proč jsme většinou volili trasu podle hřebene a několikrát jsme skončili u Citrusdalu. Se základnami okolo 1500 m toho o mnoho víc dokázat nešlo, což nám potvrdily výkony kolegů z celého světa. Let dále za Citrusdal nám většinou znemožnil silný protivítr, způsobený mořskou brízou – chce to startovat hodně brzo. Samozřejmě se také můžete vydat ze startu odvážně do roviny směrem na Piketberg, což je oblíbená soutěžní úloha. Jen to chce trochu jiné počasí než bylo momentálně k dispozici. Louka pablbů je přímo pod startem u odbočky silnice do sedla a je dokonce vybavena větrným pytlem. Tady jsme se také nejvíce vyřádili s autostopem (k Robově mírné nelibosti). Nejkrásnější stop se povedl Lexovi – u benzínky za Citrusdalem (přistál tam na kafe, mazák jeden) stopl osobák s pěti černochy, kteří jeli z ryb. Bez váhání ho naložili i s padákem a pak se Lexovi povedl husarský kousek – přesvědčil je, ať naloží i mne, který jsem stopoval o kus dále. S obrovským smíchem naložili do auta celkem sedm dospělých, dva padáky, kýbl s rybami a dovezli nás až do Porterville před dům. Cestou popíjeli pivo (bacha – nalévali si ho do skleniček, což bylo za jízdy a v naší sestavě dost dramatické) a vyptávali se nás na všechno možné. Obrovský úspěch jsem utržil za odpověď na otázku, jaké se nám líbí holky. Když jsem jim vysvětlil, že hezké, mohli se smíchy potrhat. Když jsem jim k tomu vysvětlil, že se u nás jezdí vpravo a že tisíc Randů je asi tři a půl tisíce našich korun, málem jejich řevem vypadla okna a naskákaly boule na střeše. No, každý máme právo na svých pět vteřin slávy…. ale zážitek to byl opravdu bezvadný. Co říci závěrem – krásně jsme si polétali a podařilo se nám to, co jsme si naplánovali – vrátit se živí a zdraví. Prozkoumali jsme několik z více než stovky známých terénů k létání v JAR a určitě se sem za létáním vrátíme. Nepohádali jsme se přesto, že jsme byli spolu prakticky 24 hodin denně, a na letišti jsme si navzájem poděkovali. Přesto Lexovi ještě jednou děkuji jako bezvadnému parťákovi i příjemnému společníkovi a už se těším, až zase někam spolu vyrazíme. S mým oblíbeným pozdravem „See you at cloudbase“

Jakub

Vložte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>