Dominikánská republika

Ty debile, kam to čumíš! Řvu na sebe sedíc v autě asi pět metrů od výjezdu z půjčovny a klepou se mi ruce - při vyjíždění na silnici jsem přehlédl motocyklistu a málem ho srazil. Teprve po chvíli si uvědomím, co se vlastně stalo - ten motocyklista jel potmě bez světel po krajnici v protisměru a já hloupý Evropan se spoléhal na nějaká pravidla. Tohle asi bude trochu dobrodružnější, než jsem čekal. Mám za sebou cestu z Prahy přes Paříž do hlavního města Dominikánské Republiky Santo Domingo, odbavení na letišti (doporučuji připravit si předem 10 USD na vstupní poplatky, jinak si vystojíte místo jedné fronty dvě) a hodinové smlouvání v půjčovně, kde jsem měl sice auto rezervované, ale rezervace se někam zatoulala.

Je sedm hodin večer začátkem prosince, venku je černočerná tma a mě čeká 30 km do hlavního města Santo Dominga. Pomalu se rozjíždím, teď už se dívám na obě strany, ale stejně jde z místního provozu strach – sice se tu jezdí vpravo, to je ale asi jediné pravidlo, které místní chápou a dodržují. Podobně je to s technickým stavem aut – auto je všechno, co má čtyři kola, zbytek je nepodstatný. Občas jsem žasl, co všechno je možné na autě postrádat a doporučil bych návštěvu Dominikánské Republiky konstruktérům automobilek – to by jste pánové koukali, kolik serepetiček je na autě zbytečných.

Mířím po čtyřproudé hrbolaté komunikaci do hlavního města a před očima mám varování z průvodce – v hlavním městě jsou čtvrti, do nich není radno po setmění vjíždět natož vcházet, pro cizince bílé pleti toto varování platí dvojnásob. Zpočátku se mi daří, probíjím se k centru a dívám se po nějakém mírně ošuntělém hotelu za přijatelnou cenu, jenže pak stačí jedno chybné rozhodnutí a jsem ….. přímo uprostřed jednoho pěkného slumu. Protože je večer, jsou všichni na ulici, baví se, tancují, zpívají a mám pocit, že ze mě mají pěknou srandu. Proplétám se mezi nimi, snažím se usmívat a jedu co nejohleduplněji, ale do smíchu mi opravdu není – někteří místní borci si mě prohlíží asi tak jako lehce nasycená kočka myš. Nakonec jsem vyvázl se zdravou kůží, ale musel jsem se spokojit s předraženým hotelem na pobřeží, protože jsem na další hledání v téhle třímiliónové metropoli neměl odvahu.
Večer na pokoji se snažím dohnat manko v přípravě a tak se s vámi mohu podělit o pár základních faktů. Dominikánská Republika se rozkládá na více než polovině ostrova Hispanola uprostřed Karibiku. Menší část ostrova zabírá Haiti, jeden z nejchudších a nejkorumpovanějších států světa. Území Dominikánské Republiky bylo pod vlivem Španělska, území Haiti pod vlivem Francie, což mělo vliv i na složení obyvatelstva – v Dominikánské republice převažují míšenci, kdežto v Haiti černoši.

Ráno jsem vyrazil směrem na Azuu, kde jsem podle informací stažených z webu chtěl najít první startovačky. Dominikánskou republiku jsem si vybral na základě informace, že se tu v lednu poletí předkolo PWC, dalším impulsem pro mě byl web Juliana Moliny (www.CaribbeanFreeFlying.com), který je moc pěkně zpracovaný a představuje tenhle ostrov jako malý padáčkářský ráj. Dokonce jsem si s Julianem vyměnil pár mailů, protože jsem se chtěl připojit k některé jeho skupině (Julian se živí organizováním padáčkářských a surfařských zájezdů). Nakonec ale neměl v autě volno v termínu, kdy jsem mohl přijet a tak jsem se rozhodl pro trochu dobrodružnější styl.

Cestou jsem si postupně zvykal na poměrně chaotický provoz a některé místní speciality. Tou nejdůležitější jsou zpomalovací prahy v každé vesnici, často velmi bizardních tvarů a na naprosto neočekávaných místech. Dříve byl v každé vesnici u zpomalovacího prahu vojenský kontrolní bod a vojáci nebrali kontroly na lehkou váhu. Dodnes u některých kontrolních bodů najdete pospávající vojáky, ale na kontroly zvysoka kašlou. V každém případe je nutné být v okolí vesnic ve střehu, při přehlédnutí zpomalovacího prahu hrozí vážné poškození auta.

Asi po hodině a půl jízdy jsem dorazil na okraj města Azua a měl jsem štěstí – u malého baru jsem spatřil mikrobus s reklamou padáčkářské školy. Uvnitř seděla parta britských a francouzských lítačů včetně úřadujícího mistra světa Patrika a tak jsem se jich hned poptal na cestu k místní startovačce . Ta se nachází na malém hřebínku SSV od města (souřadnice W 70o 42,47′ N 18o 27,45′, start 279 m AGL, převýšení cca 90 m) a je viditelná i ze silnice, ale dostat se k ní nebylo tak jednoduché a proplétal jsem se k ní pěkně dlouho. Když jsem zaparkoval pod kopcem, bylo mi jasné, že tu nebudu sám. Vyfuněl jsem na start a slušně pozdravil. Byl zde Julian s partou kanadských pilotů a když jsem při představování prohodil, že jsem z Čech, dva z nich – Lenka a Stan Drdlovi na mě spustili česky a jejich kamarád John pro změnu slovensky. V tu chvíli jsme na kopci utvořili početně nejsilnější národnostní partičku, což nebylo k zahození. Podmínky ale létání moc nepřály a tak se každou chvíli někdo vrhnul do vzduchu, chvíli se snažil zuby nehty udržet ve vzduchu a tak do dvaceti minut vyhnil. Julian nás mezi tím krmil zkazkami o báječných podmínkách, které zde obvykle panují a o rekordech, které je možné odtud uletět……Večer jsme samozřejmě skončili v hospodě a tak jsem se o Lence a Stanovi dozvěděl trochu víc. Oba žijí už pár let v Kanadě, mají PG a HG školu a občas pro pár kamarádů organizují zájezdy do exotičtějších lokalit.

Když jsem se Juliana zeptal, kde budou zítra lítat, byl tajemný jak egyptská sfinga a tak jsem se rozhodl, že druhý den na vlastní pěst vyzkouším další startovačku z jeho webu poblíž města San Juan de la Maguana. Do San Juanu je to asi 86 km, ze San Juanu je nutné pokračovat asi 18 km přes městečko Juan de Herrera do vesnice La Maguana a zde na poměrně nevýrazné, ale jediné odbočce zahnout doprava. Asi po dvou kilometrech přijedete na mírně vyvýšené místo s rezervoárem vody. Zde je možné zaparkovat auto a místní vám okamžitě nabídnou vývoz na kopec na mule. Doporučuji, je to opravdu silný zážitek. Místo sedla se používá pytel s trochou slámy, muly se řídí výhradně nohama a jsou mírně řečeno poněkud svéhlavé. Nakonec mi jich bylo docela líto, protože ten kopec s člověkem a baťohem byl nad jejich síly a radši jsem další dny chodil pěšky. Přistává se na kamenité pláži v řečišti malé říčky cca 500 m od rezervoáru. Pokud zvolíte sportovnější styl a půjdete nahoru po svých, pokračujte ještě cca 1 km až dojedete na konec cesty s docela velkým pláckem k parkování. Cesta totiž vede k prameni, který místním slouží jako veřejné lázně, místo se jmenuje Las Aquitas. Vy se ale dáte doleva do kopce po úzké pěšince a čeká vás tak 1,5 km dlouhý výstup na travnatý kopec, který se tyčí přímo nad vámi. Startovačka je velká, s příjemným sklonem a občas zde najdete i fléru nebo pytel. Start je orientován na JZ (souřadnice W 71o 15,04′ N 18o 57,59′, start 1043 AGL, převýšení cca 400 m) a je vlastně uprostřed horského hřebene, který se táhne od města Azua až do Haiti, což je vysněná trasa rekordního přeletu. Zatím se nikomu nepodařilo doletět ani z Azuy do San Juanu, takže je to na vás.

Jak jsem tak seděl na kopci a pozoroval situaci, objevila se pod kopcem nejdříve britsko-francouzská a pak i kanadská výprava. Za chvíli to na kopci vypadalo jako na Rané v neděli před polednem, jen ty muly u nás nemáme. Asi v 11 hodin jsem se odvážil k prvnímu pokusu v roli zkušebního chrousta, ale moc se mi nedařilo a tak jsem po patnácti minutách přistál na kopci. Přestože počasí vypadalo velice slibně, termika byla slabá a roztříštěná a tak se další pokus konal až okolo druhé, bohužel s tím samým výsledkem. Nakonec jsme do vzduch naskákali všichni až okolo třetí hodiny a kromě mistra světa se tam nikdo moc dlouho neudržel. Julian se všem snažil vysvětlit, že díky silným dešťům je mimořádné vlhko a slabá termika, ale řada z nás tomu pomalinku přestávala věřit. Protože britsko-francouzské skupině chybělo jedno auto, byl jsem najednou vítaným kolegou a druhý den jsem mohl jet s celou skupinou na další startovačku v údolí Vallejuelo. Výjezd na kopec z vesnička El Pazo je pouze pro terénní auta, kopec sám je opět součástí hřebene táhnoucího se jižně od San Juanu a startovačka je orientován na J (souřadnice W 71o 25,81′ N18o 44,06′, start 1421 m AGL, převýšení cca 1026m). Na startu je spousta místa, jen sklon je poněkud mírnější, velmi mírný sklon má také předpolí kopce. Přistávaček je v údolí spousta a místní zemědělci jsou celkem tolerantní, přesto tu došlo při přistání k úrazu. Termika nám opět moc nepřála a málokomu se podařilo zachytit, spíš se jednalo o lehce zpomalené slety. Navečer nám všem dal lekci mistr světa Patrik – počkal si na chvíli, kdy se uprostřed údolí utvořila slabá termika a doletěl s několika následovníky do 10 km vzdáleného městečka, což byl nejlepší výkon týdne.

Druhý den se Julianova parta rozhodla přesunout směrem na sever, protože další den odlétali z Puerto Plata, které leží na severním pobřeží Hispanoly. S laskavým svolením Juliana jsem mohl jet s nimi (pořád jim chybělo jedno auto J), protože chtěli cestou polétat na startovačce La Manaclita. Samozřejmě jsem k sobě vzal Stana s Lenkou a cestou jsme prodrbali všechno možné. Trochu si stěžovali na ubytování, protože v Julianově hotýlku jim téměř celý týden netekla voda a leccos bylo trochu jinak než se původně dohodlo. Málem jsem ale sjel do příkopu, když mi Lenka vysvětlila, že nejsou žádná ořezávátka a dovedou si poradit – když netekla voda, skočili si s kýblem pro vodu do moře a umyli si hlavu v něm. Opatrně jsem se zeptal, kde ten kýbl vzali a když mi Lenka vysvětlili, že byl v koupelně (spojené se záchodem), málem jsem umřel smíchy. Ti kdo byli v Rusku či Bulharsku už tuší proč – na Hispanole totiž panuje stejný zvyk odhazovat použitý toaletní papír do koše či kýblu, protože odpadní roury jsou úzké a papíry je ucpávají. Když to Lence došlo, zmizel jí na chvíli úsměv z tváře, ale po chvilce jsme se tomu zasmáli všichni. Julian zvolil cestu přes Azuu zpět k Santo Domingu a poté po dálnici č. 1 směrem na sever k Santiagu de los Caballeros. Cesta je to sice o hodně delší, ale jak jsem později zjistil i mnohem rychlejší. Na dálnici se platí poplatek tak, že při vjezdu vhodíte do kovového koše většinou tři pětipesetové mince a poté se zdvihne závora. Vyplatí se proto mít přichystané drobné. Asi dvacet km za městem Bonao se po pravé straně objeví jezero a zároveň začne cesta prudce stoupat. Na vrcholu stoupání je nutné přejet do protisměru k malému občerstvení a od něj vede lesní cesta až na startovačku. Pozor, cesta je pro auta s náhonem na jednu nápravu nesjízdná. To občerstvení stojí za pozornost – místní řezník zde na otevřeném ohni peče celé vepře a kousky si můžete vybrat na dřevěném pultu včetně lahůdek typu opečená střeva. K tomu má vychlazené pivo (víte, že lepší místní pivo se jmenuje „Bohemia“?) a našinec se tu může cítit jako doma na zabijačce.

Ale zpátky k létání – lesní cesta končí v malé vesničce o několika chatrčích, nejvhodnější je zaparkovat u školy (o něco větší a lepší chatrč) a dát se cca 30 m vlevo. Doporučuji prohodit pár slov s místními, je to jejich pastvina. Start na poměrně rozlehlé louce s ideálním sklonem je orientován na JV (souřadnice W 70o 27,80′ N 19o 05,56′, start 764 m AGL, převýšení cca 500 m) , přistávaček je dole u silnice habaděj. Ani tady se nám s termikou moc nedařilo a postupně jsme potupně vyhnili. Jediný Julian využil slabého větru údolím a podařilo se mu zachytit na žebru vlevo od startu. Hlavně že nám poradil letět na druhou stranu…. Na přistávačce jsme se rozloučili, kanadská výprava vyrazila na letiště a já vyrazil na vlastní pěst. Rozhodl jsem se vrátit se zpátky na jih cestou přes Constanzu, zemědělské městečko uprostřed hor. Constanza leží v nadmořské výšce cca 1000 m uprostřed kotliny lemované horami a dle mínění řady místních lítačů představuje téměř ideální terén. Z geografického hlediska to tak opravdu je, ale musíme brát v úvahu i fakt, že jsme na ostrově uprostřed Karibiku . Vzduch přichází od moře nasycený a pokud se dostane do větších výšek, musíme zde očekávat častou oblačnost se základnami na úrovni vrcholků kopců či spíše pod nimi, o čemž jsem se přesvědčil na vlastní kůži. Do mraků se mi startovat nechtělo a tak jsem jen obhlédl místní startovačky.

Dostanete se na ně po cestě (na mapě značená jako silnice) vedoucí z Constanz do San José de Ocoa. Tato cesta vede po jižním úbočí travnatých kopců, lemujících kotlinu okolo Constanz. Startovat je možné na několika místech, ale ke vstupu na pastviny by bylo vhodné požádat o souhlas majitele. Když jsem se místních poptal na cestu do San José, dívali se na mě dost skepticky a tvrdili, že se svým Nissanem s náhonem na přední nápravu nemám šanci projet. To byla samozřejmě výzva, které jsem nedokázal odolat….. Pravda je, že jsem si párkrát za tohle rozhodnutí nadával, ale nakonec jsem projel. Na cestě se hodně podepsaly silné lijáky těsně před mým příjezdem a byla to asi nejtěžší cesta terénem, kterou jsme zatím autem podnikl. Půlmetrové výmoly, strže nad nimiž se vine drolící se cestička o pár centimetrů širší než rozchod kol, brody až po dveře, hluboké louže plné bahna… Chtěl jsem dobrodružství a tak se mi ho dostalo vrchovatě. Na druhou stranu byla všude okolo téměř nedotčená a nesmírně divoká příroda, kterou bych jinak těžko spatřil. V několika chatrčích podle cesty na mě zírali jak na zjevení a děda s vnoučkem, které jsem vzal uprostřed pralesa jako stopaře, se na závěr vyjádřil ve smyslu, že na gringa to nebylo špatné. Celkově mi cesta zpátky trvala téměř trojnásobek času. Protože jsem chtěl poznat z ostrova co nejvíce, zamířil jsem na jih k slanému jezeru Enriquillo, kde se létá v okolí městečka Galván.

Tady jsem musel sehnat vývoz na kopec, protože je to nahoru více než 15 km s poměrně velkým převýšením po hodně mizerné cestě, kterou právě připravovali na PWC. Prodavač v místním koloniálu se aktivně zapojil do hledání nějakého volného řidiče a přitom mi udělil menší politické školení – vytáhl fotku Usámy bin Ládina a snažil se mi vysvětlit, že tenhle chlápek je jejich hrdina, protože nakopal amíkům prdel. A stejný hrdina je pro něj náš starý známý Fidel Castro. Nenávist k Američanům je tu opravdu silná, na druhou stranu je ironií osudu Amerika pro Dominikánce zemí zaslíbenou. Mimochodem, víte které je druhé největší dominikánské město podle počtu obyvatel? Nevíte? První je samozřejmě Santo Domingo s 3 miliony, druhý je New York se 300 tisíci Dominikánců. …Nakonec jsem ukecal jednoho místního autodopravce, který se uvolil vyvézt mě nahoru na svém mopedu.

Tyhle mopedy považuji za malý zázrak a hospodářství mnoha rozvojových zemích je vlastně postaveno na nich. Výjimkou není potkat až pět pasažérů na jediném mopedu, případně moped vezoucí celé prase, ovce, čtyři pětadvacetikilové pytle cementu, další moped a podobně. Přesto byl tenhle kopec nad síly nebohého stroje a na nejstrmějších místech mi nezbylo než šlapat pěšky. Když jsem konečně nahoře slezl a rozloučil se s mým dopravcem, lehce jsem znejistěl – proboha, kde je ta startovačka pro PWC, tohle přece nemyslí vážně! Naštěstí z křoví vylezly děti a dovedly mě na oficiální startovačku (orientace J, souřadnice W 71o 15,26′ N 18o 57,56′, start 1022 AGL, převýšení cca 1000 m), skrytou za křovím. Byla poměrně slušně zarostlá keříky a stromky, doufám že do PWC ji trochu vyčistí, protože jsem měl potíže najít místo na jeden padák. Ani pohled dolů mě moc nenadchl – pokud se mi nepodaří najít trochu termiky, s vysokou pravděpodobností skončím v neprostupné džungli, odkud se v životě nemohu dostat. Prostě při startu jsem neměl sevřené jen rty….

Naštěstí jsem nad jedním z žeber cosi našel a smrt v džungli jsem tak odložil. Termika se dala najít i v předpolí, bohužel jsem zde opět narazil na problém, společný celému Karibiku – vlhkostí nasycený vzduch z moře tvoří poměrně nízkou oblačnost a létání zde připomíná spíš plazení po úbočích kopců. Po pár hodinách mě tenhle styl přestal bavit a rozhodl jsem se přistát. Do rozpočtu se mi ale vloudila malá chybička – přistál jsem poblíž malého jezírka, obklopeného bažinou, a v tu chvíli se na mě vrhly milióny hladových komárů. Myslím, že jsem překonal světový rekord v rychlosti balení padáku i v úprku s baťohem na zádech. Moc pěkné místečko…. Protože do setmění bylo ještě dost času, rozhodl jsem se popojet k slanému jezeru a podívat se na něj zblízka. Cestou jsem vzal stopaře, z něhož se vyklubal místní duchovní. Když jsem mu vysvětlil, kam mám namířeno, nedal jinak než že mě musí k jezeru doprovodit. Ve vesničce Las Clavellinas jsme zastavili a můj stopař zavelel místnímu asi dvanáctiletému černouškovi, ať nás dovede k jezeru. Lehce mě vyvedly z míry krávy, spokojeně se pasoucí pod kokosovými palmami, ale pak následoval větší šok. Milý duchovní mi začal složitě vysvětlovat, že on je Dominikánec, kdežto náš ochotný průvodce je sprostý černoch. Jak jsem později zjistil, je tohle přesvědčení o rasové nadřazenosti Dominikánců hodně rozšířené. Haitští utečenci jsou pro Dominikánce zdrojem levné pracovní síly a jejich postavení připomíná postavení Ukrajinců u nás. Kdyby kluci Dominikánci tušili, že je házím s Haiťany do stejného pytle…. Veškerá rasová nadřazenost ale z milého duchovního spadla v momentu, kdy černošskému klukovi po přeskoku výmolu sjely kalhoty trochu níž – tak chlípný pohled jsem už dlouho neviděl a zjevně by byl ochoten na rasové předsudky na chvíli zapomenout. Slané jezero ležící 44 m pod hladinou moře je moc pěkné, jen se v něm nedoporučuje koupat – je totiž domovem řady pěkně zubatých krokodýlích potvůrek.

Noc jsem strávil na pláži pod městem Barahona a plně jsem si tu užil romantiky – sám na pláži o délce několika set metrů, okolo kokosové palmy, krásný západ slunce, teploučká voda a jen zpěv ptáků. Když se teď dívám na plískanici za oknem, nechápu, proč jsem tam nezůstal.
Protože oblačnost po ránu neslibovala letové počasí, rozhodl jsem se navštívit důl na místní drahé kameny larimary. Důl se nachází asi patnáct kilometrů od pobřeží poblíž vesničky Baoruco. Cesta je pro normální auta nesjízdná a tak jsem opět vzal zavděk svezením na motorce. V dole se těží především povrchově – obrovský buldozer rozhrnuje zvětralou horninu a kopáči v ní hledají svoje štěstí. Ti odvážnější hloubí ručně štoly hluboké i více než 20 m a pracují zde v opravdu úděsných podmínkách.

Larimar je nazelenalý minerál, příbuzný našemu achátu a patří k vyhledávaným kamenům místních klenotníků. Našel jsem si pár menších kamínků a jeden pěkný vzorek jsem si koupil od místního brusiče kamenů v Baorucu.

Večer na pláži jsem nad lahví vína začal trochu bilancovat – jsem tu už týden, moc jsem toho zatím nenalétal, ale zážitky jsou opravdu silné. Cestovní kanceláře líčí Dominikánskou republiku jako ráj plný pohostinných lidí, ale můj dojem je trochu odlišný. Pokud se samozřejmě budete pohybovat v hotelovém komplexu a jeho okolí, budete potkávat úslužné prodavače všeho možného, kteří si váží svého skvělého zaměstnání a pro gringos a pár peset se přetrhnou. Namlouvat si, že tohle je pohostinnost, je ale trochu naivní. Ve vztahu k cizincům je velký rozdíl mezi obyvateli měst a venkova. Na venkově opravdu najdete milé a hodné lidi, ochotné rozdělit se s Vámi o svůj skrovný majetek. Ve městech je to jinak.“Seš Amerikáno, tak koukej cálovat“ – většinou tak pětkrát tolik co našinec. A pokud nechcete být za blbečka, nezbývá než smlouvat, smlouvat a zase smlouvat. Prostě civilizace už sem dorazila a paradoxně ji šíří právě takoví hledači jako já. Jedna věc se mi ale na místních líbila – slečny se tu chovají zcela rovnoprávně a klidně vás pozvou na rande. Obhlížel jsem v krámě co nakoupit, když ke mně přistoupila docela pěkná prodavačka a zahlaholila: „Ahoj, já jsem Nora! Jak se jmenuješ?“ Překvapeně jsem vykoktal svoje jméno a Nora okamžitě opáčila: „Jseš pěknej mužskej, nemáš večer čas?“ Chápu, že bohatý běloch (a místní jsou přesvědčeni, že jiní než bohatí běloši nejsou) má mimořádný sex-appel i když je o padesát let starší a vypadá jako Quasimodo, ale později jsem si všiml, že tenhle způsob seznamování je tu běžný i mezi Dominikánci.

Protože i druhý den ráno stálo počasí za houby, rozhodl jsem se vrátit zpět do San Juanu a Azuy. Nakonec se to ukázalo jako šťastná volba – severněji bylo docela pěkné počasí a především v Las Aquitas jsem si moc pěkně polétal. Jenom pozor pokud se tu začne zdvihat vítr – v údolí říčky nad přistávačkou je pak hodně těžké se prosadit i se speedem. Další den se počasí umoudřilo i v Azue a musel jsem uznat, že se tu nelétá špatně, jen by mě zajímalo, kolik takových dní je tu do roka. Zajímavou variantou pro odpolední a podvečerní létání je v Azue „La Playita“, malý kopec na pobřeží asi 7 km jižně od Azuy. Dostanete se tam po silnici, která odbočuje k pobřeží u policejní stanice (je zde i směrovka La Playa). Projedete podél pláže okolo několika hospůdek a Julianova hotýlku a pokračujete kamenitou cestou až téměř k pobřeží. Když sjedete prudký svah vyložený betonovými panely, uvidíte po pravé straně parkoviště. Na startovačku (souřadnice W 70o 43,86′ N 18o 21,41′, start 220 m AGL) je to z parkoviště cca 50 m, startovačka je sice kamenitá, ale slušně velká i pro přistání. Pozor, okolní křoviny mají neuvěřitelně ostré trny s protiháčky, které zůstávají v ráně a jsou schopné propíchnout i pohorku. Vítr fouká od moře jako hodinky a dá se tu svahovat do úplného zblbnutí. Pro zpestření doporučuji let přes hřeben zpátky na pláž, k čemuž stačí nastoupat cca 300 m AGL. Let nad trnitou džunglí bez možnosti přistání vypadá jako šílenost, ale vítr vás tady na holičkách opravdu nenechá. Pokud nepoletíte na pláž a nezdá se vám ani přistání na kopci, lze přistát na pobřeží, kde je široká cesta a parkoviště. I tady je možné strávit noc bez problémů s místními obyvateli, jen se musíte spokojit s kamenitou pláží.

Poslední den jsem si vyhradil na prohlídku historického centra Santo Dominga, které má evropský šmrnc a opravdu stojí za to. Jen se připravte, že to tu místy vypadá jak u nás na Karlově mostě v hlavní turistické sezóně.

Co říci na závěr? Původně jsem si Dominikánskou republiku představoval jako variantu za již obligátní Tenerife. Bohužel tomu tak není – létání v tu vyžaduje podstatně více zkušeností a kázně, pro začátečníky tu jsou vyloženě nevhodné podmínky. Mě se podařilo nalétat za dvanáct dní asi dvacet hodin, což není zas tak zlé. Cítil jsem, že počasí se opravdu postupně zlepšovalo a i já jsem si zvykl na místní „špecifiká“. Musím ale připustit, že za stejné peníze se dá polétat mnohem lépe a snadněji o pár týdnů později na jihu Afriky nebo v jižní Americe. Nezanedbatelná je i vyšší cena letenek. Na druhou stranu pokud hledáte zážitky a dobrodružství, ujišťuji vás, že si tu přijdete na své.

Noc v hotýlku se dá pořídit za ekvivalent 7 – 10 USD, jídlo v restauracích vás vyjde levněji než doma a většinou je velice chutné, byť občas nezvyklé. Hodně mě zpočátku zarazily opečené banány, které se zde používají místo brambor, ale dnes se mi po nich občas stýská. Ve větších městech jsou směnárny, bankomaty i internetové kavárny. Mobilní telefony fungují převážně v okolí velkých měst. Obecně bych Dominikánskou republiku zařadil mezi bezpečné země, po celou dobu jsem neměl s domorodci jediný konflikt. Jen se musíte smířit s tím, že čas tu běží trochu jiným tempem a jedinou možností je se tomuto tempu přizpůsobit. Nakonec proč ne, jste tu přece na dovolené.

See you at cloudbase, Jakub

Vložte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>