Argentina 2009

"Do h.….., jsem v rotoru!" Pokouším se obletět brdek před sebou s nadějí, že za ním už to bude v pohodě, ale marně. Kopíruji svah s opadáním 5-6 m/s, takže mi za pár sekund nezbývá než rychle hledat místo pro nouzové přistání na svahu mezi trnitým křovím, velkými kameny a zakrslými stromky. Přistávám na chránič, ruce i nohy hezky nahoru a naštěstí se to obejde bez jediného škrábnutí. Vymotávám padák, balím ho do květáku a pomalu sestupuji k přistávačce, ke které mi chybí tak dvě stě metrů.

Teď už vím, že jsem na startu špatně odhadl směr větru, bylo to mnohem víc zprava, ale jak říkávala babička „po oučinku rada zlá a po smrti špatnej vandr“. První lítací den našeho výletu do Argentiny a já to takhle zazdím, navíc před spoustou místních, zvědavých jak se těm Evropanům bude dařit. Za chvíli slétá i Lexa, po něm Belgičanka Ann a náš průvodce Alejo a po něm několik místních pilotů, nikdo se ale ve vzduchu moc dlouho neudrží.

Startoviště v Tunuyanu nedaleko Mendozy pořád nafukuje příjemný vítr z rovin a tak dlouho neváháme, naskáčeme do terénních aut a hurá znovu na start. Vítr trochu slábne, proto na nic nečekám a rychle startuji znovu – tentokrát si dávám pozor, navíc jsem už od místních trochu odkoukal kde to nosí a tak si nakonec jako jediný ten den hodinku a půl pěkně polítám a přistávám, když už je jasné, že se čeká jen na mě. Těsně po mém startu se totiž vítr obrátil a poměrně dlouho nebylo možné odstartovat, o to víc jsem byl ve vzduchu centrem pozornosti všech čekajících padáčkářů. Moc příjemně jsem byl překvapen po přistání, kdy mi téměř všichni místní přišli poblahopřát, asi jsem nakonec ten úvodní dojem jakž-takž napravil.
Tunuyan leží na úpatí And, jejichž zasněžené vrcholky v dáli vypadají nesmírně lákavě. Bohužel v horách prakticky nikdo nežije, nejsou tu žádné cesty a místní před letem do hor velice vážně varují. Členové padáčkářského klubu zajišťují vývozy na kopec kdykoliv je letové počasí (náhon na 4 kola a terénní redukce jsou nezbytné) a za pár týdnů se zde mají letět dvě úlohy PrePWC. Terén je to pěkný, údajně díky vhodné poloze chráněný před silnými větry a létá se zde i tehdy, když to v Mendoze podmínky nedovolí.
Druhý den je poněkud větrno a i ptáci chodí pěšky, takže se věnujeme prohlídce Mendozy a vzpamatováváme se z dlouhého letu a tisícikilometrového přejezdu z Buenos Aires. Máme čas i na bližší seznámení, Lexu a mne nemusím představovat, dalšími účastníky výpravy je Belgičanka Ann (více-méně začínající pilotka) a její kamarádky Carine jako nelétající doprovod. Obě děvčata ( o trochu mladší než my J) jsou docela fajn, jen nás trochu vyvedlo z míry, jak malý přehled mají o historii i současnosti Evropy. Výpravu vede Alejo, místní pilot, se kterým jsem se domluvil přes web a k mému příjemnému překvapení se z něj vyklubal fajn chlapík. Protože jsem sám měl několik padáčkářských expedic na starosti, ocenil jsem jeho trpělivost a snahu nám vyhovět v každém možném ohledu. Díky Alejo!
Další den se počasí umoudřilo a Armand s obstarožním jeepem r.v. tak 1964 nás vyváží na kopec na Mendozou, ježící se televizními a rozhlasovými vysílači (opět náhon na 4 kola a terénní redukce nezbytné). Jeden s námi Portoričanka Nicol a pár místních lítačů a všichni sršíme ambicemi. Nicol je pěkná baba, dodatečně zjišťuji v posledním čísle Cross Country, že je i zakladatelkou webu pro padáčkářky www.Flygirlsinternational.com(ano pánové, pilotům vstup zakázán J). Připravuje se tu s místními na PrePWC (druhé dvě úlohy se mají odletět právě v Mendoze). Saze ve mně (a asi trochu i v Lexovi) chytly v momentě, kdy nám Nicol milostivě navrhla, že pokud jí stačíme, můžeme letět za ní…klidně připustím, že je řada pilotek (a pilotů), létajících lépe než já, ale okázale demonstrované sebevědomí mě irituje u kohokoli. Takže jsem to odpálil jako první, chytil stoupák v zářezu vlevo kousek od startu a s výškou přes 3000 m vyrazil směrem na jih podle pohoří. Pod sebou jsem viděl Nicol a Lexu, kteří se vydali za mnou stejným směrem. Po pár kilometrech se mi podařilo najít další stoupák a dotočit výšku, bohužel byl ten den poslední. Lexa se po cca 10 kilometrech moudře rozhodl vrátit, Nicol a já jsme letěli dál…a pořád ani ťuk. Poslední naději jsem viděl nad obrovským smetištěm, kde se občas zvedl kouř a igelitové pytlíky, bohužel jsem tam doletěl s malou výškou a už jsem se nezachytil. Přistál jsem na fotbalovém hřišti a během pár vteřin jsem byl obklopen hordou dětí, Nicol nade mnou přeletěla v psí výšce o pár minut později a odhadoval jsem, že skončí přímo uprostřed smetiště. To vypadalo špatně, protože zde žijí nejchudší lidé, živící se přebíráním odpadu a jen loni zde obrali dva padáčkáře úplně o všechno. Naštěstí se jí podařilo doletět až k silnici a hrdinskou záchranou akci jsem mohl (s úlevou) vypustit. Když jsem přistál, zvedl se ten toužebně očekávaný stoupák, ale ani nebylo o co stát – tisíce igelitových pytlíků, papírů a dalšího bordelu ho sice krásně trasovalo, ale lítat v odpadcích opravdu nemusím.
Další den nám počasí opět nepřálo a přestože jsme nakonec s Lexou vyjeli nahoru na startovačku v Mendoze, foukalo tak, že jsem se rádi vrátili autem. Mendoza je méně chráněná před větrem a odhaduji, že problémy s větrem zde budou poměrně časté. Ale i v případě silného větru nezoufejte – Mendoza je jedna z proslavených vinařských oblastí a argentinské steaky plus místní víno, to je skvělá kombinace.
Po poradě s Alejem se rozhodujeme přejet na další terén asi 500 km severně od Mendozy nad městečkem Merlo. Tentokrát téměř až na vrchol vede asfaltka, vedle startu je restaurace, start je travnatý…no prostě luxus. Bohužel i tady první den foukalo poměrně hodně do zad, takže jsme se prošli po náhorní planině a navštívili místní přírodní zázrak, vodopád Tygří skok.

S Alejem jsme neodolali a pod vodopádem se vykoupali, byť byla voda pěkně ledová. Na úbočích vodopádu rostou velmi zvláštní stromy, vyznačující se tím, že nemají prakticky žádnou kůru a pokud jsem to pochopil dobře, rostou prakticky jen v této oblasti. Jako perlička působí fakt, že nám Alejo v restauraci na startu ukazoval na fotografii vodopád zamrzlý…fakt tam musí být strašná kosa J(dopisuji tohle povídání v Hintertuxu a venku je v noci -22°C). Hlavní atrakcí restaurace jsou kondoři, kterých je tu opravdu hodně. Majitel restaurace údajně kondory přikrmuje, protože jsou místní turistickou atrakcí a řada lidí jezdí nahoru jen kvůli možnosti pozorovat tyto úžasné ptáky s více než třímetrovým rozpětím. Traduje se, že kondor je nejlínější pták, protože se snaží ve vzduchu hýbat křídly co nejméně, a z našeho pozorování mohu tuto teorii potvrdit.

Druhý den ráno se počasí slitovalo a vál severozápad, což je zde nejobvyklejší směr. Startoviště v Merlu leží asi ve 2/3 hřebínku s převýšením 200-900 m, orientovaného od severu k jihu, takže se samozřejmě nabízela možnost letět podle hřebene. Lexa i Ann se vydali směrem na sever a podařilo se jim několikrát kroužit s kondory v jednom stoupáku, prý byli velice zvědaví…Já jsem se rozhodl letět podle hřebene po větru, bohužel termika byla hodně slabá a rozbitá, takže jsem spíš svahoval nad jednotlivými žebry a přeskakoval jsem tak ve výšce startu. Kondora jsem potkal jen jednoho (podle zabarvení to byla samička) a přiznám se, že pták s třímetrovým rozpětím, točící se mnou v jednom stoupáku, mi poněkud bral dech. Asi po hodině jsem si uvědomil, že vítr docela sílí a že mám problém – se svou výškou jsem byl schopen letět podle hřebene, ale k silnici bych určitě nedoletěl. Bohužel mezi silnicí a hřebenem byla několikakilometrová souvislá neprostupná houština, kde by se přistávalo opravdu hodně špatně. Nezbývalo než pokračovat v sílícím větru v boji, ale už jsem toho začínal mít plné zuby, protože vítr hodně zesílil. Po další půlhodince jsem si všiml, že pokračování hřebene je úplně zastíněné obrovským černajícím mrakem, který se mi ale vůbec nelíbil (mám s nimi své zkušenosti, však víte). Protože se zároveň pode mnou objevila prašná cesta vedoucí k silnici, dlouho jsem se nerozmýšlel a hřeben opustil s tím, že se pokusím najít nějaký stoupák v rovinách pod naskakujícími kumuly. Hned pod první chmurkou jsem se chytl a začala jízda – s výškou 2600 – 3000 m jsem letěl pod kumuly úplně rovně a nemělo by to jedinou chybičku, kdyby mi můj Aircoitec neukazoval rychlost proti zemi 70 – 89 km/h. Asi po půl hodině tahle jízda snů skončila a nebe přede mnou bylo najednou jako vymetené – dorazil jsem na konec hřebene. Zkusil jsem do toho modra letět, ale bylo to beznadějné… takže zbývala maličkost jak v takhle silném větru přistát. Vybral jsem si velké sklizené pole a pomalu nad ním vyklesával couvaje poměrně slušnou rychlostí i ve speedu, ale do smíchu mi nebylo – představa jak s padákem provádím hlubokou orbu na argentinských lánech se mi moc nelíbila. Nakonec ale všechno dobře dopadlo – po doteku země jsem se stihl bleskově obrátit a už v otočce zbořit padák tak rychle, že jsem po dvou veleskocích stál. Tehdy jsem ještě považoval takovéhle zesílení větru v místních podmínkách za výjimečné…Padák jsem byl schopen zabalit až v závětří malého remízku opodál a na silnici jsem to měl jen kousek. Přistál jsem u vesničky Villa Del Carmen asi 70 km od Merla. Uprostřed vesničky mě zaujal památník vojákům z okolí, kteří zahynuli při potopení křižníku Generál Belgrano ve válce o Falklandy. Tahle válka je většinou Argentinců považovaná za nesmysl, kterým se chtěla vláda vyvléci z problémů, které neuměla řešit. Nakonec tyto problémy skončily státním bankrotem a obdivuji obyčejné Argentince, jak se s touto situací srovnali.
Zpátky do Merla jsem kus stopoval, bohužel bylo dost pozdě a tak mi nakonec nezbylo než poprosit Aleja o odvoz. Nezbylo mi než v té vyprahlé pustině čekat přes tři hodiny, protože Alejo musel najít Ann , pak Lexu (nakonec se vydal za mnou a skončil tak v polovině hřebene) a uhasil hořící auto…celkem akční den.

Další den na startu opět dunělo do zad a po prohlídce Merla a ochutnávce místních vín jsme vyrazili směrem na La Rioju, která leží cca 550 km severozápadně od Merla. Na mapě vypadá La Rioja jako ideální terén – 200 km dlouhý hřeben s výškou 2000 – 4000 m, táhnoucí se v severojižním směru, pod hřebenem silnice, před ním dlouhé roviny pampy – no neberte to. Co na mapě ale neuvidíte je počasí…z pohledu středoevropana peklo, denní teploty 45°C ve stínu nejsou ničím zvláštním. Proto jsme vyrazili na start hned po ránu, dokud nebude vedro tak strašné. Na start je možné dojet i osobním autem, doporučuji ale cizí nebo z půjčovny. Mírnou komplikací je, že start je zároveň místem, kde se trhají stoupáky od kopce, takže to někdy se směrem větru je trochu komplikovanější. Ann, Lexa i já jsme bez problémů odstartovali, já jsem si dal takový seznamovací letík po okolí, ale už okolo 11 hodiny bylo všechno strašně přehřáté, stoupáky rozbité a téměř se nedaly točit. Asi po hodince a půl jsem toho nechal a výjimečně přistál na oficiální přistávačce pod kopcem. Odpoledne jsme vyjeli na start znovu, já už s ambicemi na přelet. Kupodivu se situace nijak nevylepšila, vzduch byl rozmydlený a trvalo mi více než půl hodiny, než jsem našel stoupák, který jsem byl schopen vytočit. Vyrazil jsem směrem na jih podle pohoří a na několika dalších stoupácích jsem si potvrdil, že tady je nutné je hledat nikoliv na nasluněných místech, ale spíš tam, kde je zastíněno (nebo na rozhraní). Asi po třiceti kilometrech se jediná prašná silnice začala vzdalovat od pohoří a protože termika slábla, rozhodl jsem se letět do roviny a pokud nic nenajdu, přistát na silnici. V rovině byla termika velmi slabá a spíš jsem jen tak balónoval k silnici, bohužel už bylo vidět, že ta pole, která se zdálky jevila jako ideální přistávačka, jsou zarostlá do výšky 2-3 metrů trávou a křovím. No nic, máme plán B, přistanu na silnici, stejně tam nic nejezdí…jenže jak jsem začal klesat, proklatě zesílil vítr a co čert nechtěl, foukalo to kolmo na silnic, lemovanou poměrně vysokými stromy a křovím. Takže plán C….jenže kde ho vzít. Na poslední chvíli jsem objevil úzkou cestu pro dobytek, zepředu ještě ohraničenou vedení VN, ale nic lepšího k dispozici nebylo….jako obvykle speed, couvání/visení a nakonec se mi podařilo trefit se mezi stromy bez ztráty květinky…uf. Už mám pocit, že se z toho stává standard…zjevně jsou minimálně v tomto období větry v Argentině poměrně časté. Sbalil jsem padák, propletl se mezi ploty do blízké vesnice a pokusil jsem se vysílačkou dovolat Alejovi. Marně…naštěstí za chvíli jel okolo náklaďák rozvážející limonády a vzal mě. Sice jsme stavěli u kdejaké boudy, pomáhal jsem klukům skládat a nosit, ale pohybovali jsme se směrem k Mendoze. Nerozuměli jsme si téměř nic, ale v kabině byla strašná sranda, popíjeli jsme kolu, domlouvali se rukama nohama a měl jsem pocit, že bych se v nejhorším jako závozník uživil. Asi po hodině se mi podařilo navázat spojení s Alejem, který už mi jel naproti a za chvíli jsem měl svůj odvoz. Kluci Alejovi něco dlouho povídali s typickou jihoamerickou gestikulací a on mi pak cestou zpátky vysvětlil, že na ně udělalo velký dojem, když jsem přiložil ruku k dílu. Prý jsem získal v Argentině další přátele J. La Rioja je další slavná vinařská oblast, takže ochutnávka místních vín tenhle den pěkně zakončila.
Další den jsme se rozhodli jet na kopec opět brzo, nikomu z nás se nechtělo trénovat přistání v silném větru. Po dlouhém snažení okolo kopce jsem pochopil, že dnes se mi tu stoupák najít nepodaří a rozhodl jsem se vyrazit do roviny. Alejo tvrdil, že občas je možné najít stoupák na rohu golfového hřiště, tak jsem to k němu napálil. Potvrzuji, že občas to asi je možné, ale mě štěstí nepřálo a po několika bublinkách jsem musel přistát na polní cestě. Jak jsem došlápl, zabořil jsem se až po kotníky do jemňounkého prachu, do něj mi lehl i padák, k tomu šílené vedro a vlastně jsem byl docela rád, že už jedeme pryč.
Dalších 500 km směrem na sever do Tucumanu jsme už zavrhli, jednak hlavní část výpravy už potřebovala zamířit k Buenos Aires a druhak jsme toho vedra měli všichni dost.

Poslední zastávkou tak bylo městečko Cocos nedaleko La Cumbre. Startoviště je tu velmi nezvyklé – představte si, že přijedete pod docela pěkný hřebínek a když se ráno jede létat, průvodce zamíří úplně na druhou stranu do naprosté roviny. Asi 10 km od La Cumbre se najednou tahle rovina zlomí a terén strmě spadá tak 400 m k řece…prostě takový obrovský schod, dlouhý nejméně 30 km.

Startoviště se jmenuje Cuchi Coral a traduje se, že to původně bylo rituální místo domorodců. V každém případě je odtud nádherný výhled na velmi řídce osídlenou krajinu a západy slunce.

Krajina byla dříve osídlená a zemědělsky využívaná, jak o tom svědčí sem tam zřícené zbytky původních vesnic. Jedna z nich byla nedaleko spodní přistávačky, dnes z ní zůstal jen hřbitov, bohužel vypleněný lupiči. Mrtví se zde podobně jako v celé Jižní Americe nepohřbívají do země, ale do jakýchsi zděných domečků, takže zlodějům stačilo jen prokopnout krumpáčem stěnu. Zmizely všechny kovové ozdoby a lebky, zbytek většinou vysypali na zem…

Už jsme ani nebyli překvapeni, když na startu foukalo svižně do zad, takže jsme den strávili koupáním v řece, okružní jízdou po okolí s návštěvou hippie městečka a dobrou večeří. Zpestřením projížďky po okolí byla pěkná tarantule, jinak jsem ale za tři týdny nepotkal žádného hada ani nějakého pěkného broučka, a to jsem chodil opravdu ve volné přírodě.

Druhý den jsme se rozloučili, výprava pokračovala do Buenos Aires a já jsem zůstal na pár dní v La Cumbre, protože jsem měl odlet naplánovaný později. Nastěhoval jsem se k jednomu z místních tandemistů a instruktorů Pablovi do jeho miniaturního penzionku (byl jsem třetí host od otevření) a věnoval se parawaitingu, protože počasí v La Cumbre je velice proměnlivé. První den jsem si udělal výlet do hor a cestou navštívil rehabilitační středisko pro opičky, které zde odložili jejich majitelé. Na severu Argentiny je poměrně slušný prales a v něm žijí malé opičky, které si řada lidí pořizuje jako domácí mazlíčky. Bohužel opičkám život mezi lidmi moc nesvědčí a po čase začnou být velice agresivní, takže se jich lidé zbavují. Vypustit opičku vychovanou mezi lidmi do přírody je bez poměrně zdlouhavé převýchovy rovno vraždě, proto skupina dobrovolníků založila v horách nad La Cumbre rehabilitační stanici, kde opičky připravují na samostatný život v přírodě. Do stanice je placený vstup a protože jsem byl ten den jediným návštěvníkem, mohl jsem s ošetřovatelem absolvovat velmi podrobnou prohlídku včetně krmení. Hodně mě pobavila prohlídka lesa, kde žijí opičky v posledním stádiu rehabilitace. O jejich vztahu k lidem svědčí takový malý detail – na záchod chodí na větev, umístěnou přesně nad stezkou pro návštěvníky…všiml jsem si toho na poslední chvíli, na větvi už byl v pohotovosti statný opičák. Stanice žije ze vstupného a dobrovolných příspěvků, navíc si ošetřovatelé přivydělávají chovem krav a lam a když jsem odtud odcházel, musel jsem v duchu smeknout nad jejich zápalem a odhodláním.
Večer jsem se u Pabla seznámil s dalším Pablem, přezdívaným Kondor. Pablo Kuniss vypadá na první pohled jako strašný drsňák, ale když zjistil, že jsem z Čech, najednou roztál a začal mi vysvětlovat, že jeho babička byla Češka. Později jsem zjistil, že Argentinců s českými kořena je tu docela dost. Pablo se spolu s několika dalšími piloty v La Cumbre živí tandemovými lety a občasným výcvikem, překvapilo mě, že si kluci místo konkurence založili něco jako družstvo a perfektně spolu vychází. Jinak byl Pablo řadu let distributorem Novy, která mu ale před několika týdny dala kopačky, takže pokud nějaký český výrobce hledá zastoupení v Argentině, je tu vynikající příležitost. Domluvili jsme se, že oba rádi chodíme po horách a druhý den jsme vyrazili na hřeben nad městečkem La Falda, kde Pablo žije. Pablo hledal kaktusy, já minerály a oba jsme se dívali po nové startovačce, protože nad La Faldou proráží novou silnici přes hory. Při návratu do La Faldy mě zaujal opuštěný rozlehlý hotel a postupně jsem z Pabla vytáhl jeho historii. Hotel postavili Němci před druhou světovou válkou a byl kromě jiného vybaven samostatným letištěm, ke kterému vedla z hotelu podzemní chodba. Je téměř jisté, že zde jednou byl i Adolf Hitler, protože někteří místní opatrují jako relikvii společnou fotografii s vůdcem. Provázání Argentiny s Německem je kapitola sama pro sebe. Jednak zde najdete řadu evropských rodin, které do Argentiny přesídlily těsně po válce, většinou proto, že byli podezřelí z kolaborace s Němci. Kromě toho na konci války do Buenos Aires připlul německý křižník Graf Spee, který jeho posádka potopila a němečtí námořníci se v Argentině usídlili. Sám Pablo mě nabízel, že mě zavede na návštěvu k prvnímu důstojníkovi Graf Spee, který žije nedaleko jeho rodičů. Kolik zde přistálo menších lodí a ponorek dnes už nikdo nezjistí. Samostatnou kapitolou jsou pak němečtí váleční zločinci…
Ani další den nesliboval létací počasí a tak jsem vyrazil na obhlídku okolí Cuchi Coralu. Na obrovských pastvinách ohraničených ostnatým drátem se tu pasou úžasná stáda hovězího dobytka, ale dost statků je opuštěných a majitelé přesídlili do města. Terén je to moc pěkný, ale obtížně průchodný díky plotům, každou chvíli jsem musel nějaký přelézat. Postupně mi otrnulo, když jsem si uvědomil, že se zde pasou hlavně mladé jalovice, které se mě bály a utíkaly jen mě uviděly. Že na chov takového množství jalovic budou sem tam potřebovat taky nějakého býka mi došlo až v ohradě se čtyřmi nejméně tunovými obry. Bylo mi jasné, že nemám šanci utéct a tak jsem se tvářil jako by nic a se srdcem v krku kráčel k bráně. Býky naštěstí zajímaly mnohem víc jalovičky za plotem, takže jsem dorazil živý, ale nadával jsem si do pitomců ještě večer. Další den jsem měl odjíždět, takže můj domácí zorganizoval večer pěkné mejdlo, navařil spoustu výborného jídla, pozval kamarády a popravdě řečeno si z toho večera moc nevybavuji…jen vím, že to byla jízda.
Když mě další den ráno Pablo oznámil, že se jede lítat,moc jsem mu nevěřil. Nebe jedna deka, pořád slušně foukalo…ale nezbylo mi než hodit padák do jeho auta a vyrazit. Členové místního tandemářského družstva mají sraz na náměstí v La Cumbre vedle stanice zrušené úzkokolejky a sedí většinou v místní kavárničce, která má WiFi zdarma (mimochodem v La Cumbre jsou nejméně tři internetové kavárny se slušným připojením). Po nezbytné kávičce a rozboru situace se vítr začal pomalu uklidňovat a tak sestava asi čtyř aut s několika zákazníky konečně vyrazila směr Cuchi Coral. Na startu byla pořád deka, ale na svahování to bylo tak akorát, takže jsme postupně všichni odstartovali a vozili se podle kopce. Tandemisté obvykle přistávají tak kilometr za startem na travnaté louce, kdo to umí přistává přímo na start. Dolů k řece, kde je velká přistávačka (a široko daleko jediná), se nikomu nechce, protože je to tak pět kilometrů po šíleně rozbité cestě. Vozili jsme se asi tak dvě hodiny a když jsem viděl, že všichni pasažéři už odlítali, pokusil jsem se přistát na startu (nejsem přece žádné béčko J). Bohužel v tu chvíli se obloha roztrhala a začalo to nosit, nejvíc přímo hrana startovačky. Přiznám, se, že jsem se o přistání pokusil nejméně 10x, ale na hraně mě to vždycky nakoplo a mohl jsem jít na další kolo. Musím přiznat, že jsem neměl morál na to letět na přistání těch 5 metrů pod hranou startovačky a věřit, že mě to zdvihne…pokud by to totiž nezafungovalo, skončil bych na skále a ještě v křovinách, a to se mi poslední den opravdu nechtělo. Nakonec jsem to vzdal, poslechl signalizaci místních, natočil výšku a letěl na přistávačku za startem. Cestou mi ale nesměle zapípalo vário a já jsem nezaváhal – natočil jsem asi osm set metrů nad start a vyrazil směrem podle cesty k La Cumbre s tím, že když tak přistanu na cestě a někdo mě sveze. Dostupy byly jen 1800 – 1900 m (start má nadmořskou výšku 1100m), takže výšky na zbyt opravdu nebylo. Přesto se mi dařilo letět směrem na La Faldu a po 40 minutách jsem dorazil k hřebeni, který jsem měl už prochozený. Ani mě nepřekvapilo, že vítr zesílil, ale po chvíli jsem se musel rozhodnout – buď přistát, nebo pokračovat po hřebeni dále, ale s velmi problematickou možností přistání a hlavně včasného návratu. Na večer jsem měl koupené lístky do autobusu do Buenos Aires, takže tentokrát rozum zvítězil…ale bylo mi to hodně líto.
Cesta do Buenos Aires autobusem byla poměrně luxusní, v první třídě máte k dispozici sedadlo, které se dá rozložit na 2 m dlouhou postel, stewardka roznáší nápoje a servíruje se opulentní večeře a snídaně. Asi po hodině jsme za sebou nechali poslední kopečky a následovala Argentina, jak jsme jí poznali už cestou do Mendozy – tisíc kilometrů naprosté placky, jen ploty a krávy a ploty a ….
Ráno mě na nádraží vyzdvihl Alejo a pokračovali jsme v prohlídce Buenos Aires. Zaujaly mě některé domy z první poloviny minulého století, ve městě je poměrně hodně zeleně a parků a obzvlášť v bohatších čtvrtích by se dalo žít. Město nyní prožívá slušný stavební boom, byť Alejo tvrdí, že peníze některých investorů nejsou zrovna nejčistší. Měl by o tom něco vědět, kromě průvodcování totiž pracuje jako daňový poradce.

Závěr mé cesty byl takový jihoamerický – na letišti zkolaboval odbavovací systém a dvě přepážky měly ručně odbavit za dvě hodiny celou 777. Celníkům to bylo zjevně úplně fuk a než jsem prošel přes odbavení, osobní kontrolu a kontrolu dokladů, stepovala už za přepážkami letuška a eskortovala mě přímo do letadla. Bylo to o fous, a to jsem byl na letišti výjimečně opravdu včas. Takže nashledanou Argentino, bylo to fajn.
Nenalítal jsem sice ne víc než 18 hodin, ale poznal jsem nesmírně zajímavou zemi a spoustu fajn lidí. Popravdě na mě z Argentiny udělali největší dojem právě její obyvatelé. Najezdili jsme téměř 5 000 km, bohužel jsme na mnoha místech nebyli v tu úplně nejlepší roční dobu nebo nám nepřálo počasí…ale to už je obvyklé riziko padáčkářských výprav. Na závěr jsem Aleja trochu vyzpovídal kdy a kde se dá nejlépe létat a o tento přehled se s vám rád podělím:

Bariloche (lyžařské středisko v Andách) leden – březen
La Cumbre prosinec – únor (údajně letové celoročně)
Start W064°35,097´ S30°58,025

La Rioja září – říjen´
Start  W066°56,078´ S29°25,307´
Přistávačka W066°54,827´ S29°24,959´

Mendoza listopad – leden
Start W068°55,970´ S32°50,373´

Merlo září – prosinec
Start W064° 56,090´ S32°24,380´

Nauken (Patagonie) leden – březen
San Miguel de Tucuman září – říjen
Tunujan listopad-leden
Start W069°24,550´ S33°36,245´

Létání komplikuje fohnový systém And především v Mendoze, La Rioje a San Miguel de Tucumanu. V La Cumbre a Merlu zase musíte počítat s velmi proměnlivým počasím a všude s tím, že vítr může odpoledne pěkně zesílit. Pokud by se našli alespoň 4 zájemci, Alejo je ochoten zorganizovat třeba koncem února výpravu na jih Argentiny (Patagonie) s jedním nebo dvěma výpady do Chile.

Jakub

Vložte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>